Milenci a vrazi
kniha Vladimíra Párala / From Wikipedia, the free encyclopedia
Milenci a vrazi je román českého spisovatele Vladimíra Párala z roku 1969 s podtitulem Magazín ukájení před rokem 2000[pozn. 1], jenž kombinuje prvky postmoderny a neorealismu[zdroj?]. Román získal pozitivní kritiku (například od Josefa Škvoreckého)[zdroj?], ale brzy po vydání byl zakázán a na dvě desetiletí se stal trezorovým románem. Jedná se o čtvrtý díl Páralovy „černé pentalogie“, jejímiž předchozími díly jsou Veletrh splněných přání, Soukromá vichřice, Katapult a posledním Profesionální žena. Román obsahuje celou řadu referencí, například na dílo Červený a černý od Stendhala či na biblické příběhy.[2]
Milenci a vrazi | |
---|---|
Autor | Vladimír Páral |
Jazyk | čeština |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jedním z nosných témat příběhu je soupeření „červených“ s „modrými“. Červenými jsou míněni lidé nižšího postavení, kteří se snaží šplhat vzhůru po společenském žebříčku. Naopak modří jsou materiálně zajištění lidé ve vysokých funkcích, kteří pro svůj blahobyt často ztrácejí smysl života. Vracejícím se motivem je v knize boj o vodu — vodovodní potrubí v domě č. p. 2000 má nízký tlak a tak když se v jednom bytě sprchují, nemají ostatní obyvatelé ani tekoucí pitnou vodu, viz sekci Ukázky. Dalším opakujícím se tématem je nedostatek bytů — Tušlovi se snaží za každou cenu dostat od podniku byt nový a například Borek nejprve bydlí sám v pětimístné místnosti, aby z ní byl montéry vystrnaděn do suterénu a posléze přesídlil do druhého patra k Alexi Serafinovi.
Kapitoly jsou povětšinou střídavě pojmenovány Dobyvatelé a Obležení, z nichž ty první pojednávají o „červených“, ty druhé o „modrých“[2], a tu a tam jsou kapitoly proložené medailonky jednotlivých hlavních postav nadepsané Kdo je kdo. Do předělů mezi kapitolami jsou vloženy úryvky z novinových článků, zdánlivě s tématem textu nesouvisejících. Některé vypjaté pasáže jsou psány v rychlém sledu, kurzívou a bez interpunkce. Dynamika vyprávění je dále umocněna překotným střídáním mluvčích — i v rámci jediné věty se občas změní vypravěč z jedné postavy na druhou.[2] . Pro zdůraznění rozdílů mezi jednotlivými postavami či naopak pro podtržení jejich mnohých podobností se v knize opakují téměř totožné pasáže textu, vložené vždy do kontextu dané postavy — viz např. pasáž o defloraci v sekci Ukázky.