Nobelova cena za fyziologii a lékařství
From Wikipedia, the free encyclopedia
Nobelova cena za fyziologii a lékařství (švédsky Nobelpriset i fysiologi eller medicin,[p 1]) spravovaná Nobelovou nadací, je každoročně udělované ocenění za významné objevy na poli věd o životě a lékařství. Představuje jednu z pěti Nobelových cen vzešlých ze závěti švédského chemika a vynálezce dynamitu Alfreda Nobela, sepsané v listopadu 1895. Nobel se zajímal o experimentální fyziologii a měl v úmyslu založit cenu podporující rozvoj vědeckých objevů pocházejících z laboratoří. Laureáti přijímají Nobelovu cenu vždy 10. prosince, jako připomínku dne zakladatelova úmrtí. Vedle medaile, která na líci vyobrazuje Nobelův profil – shodně jako u medailí za fyziku, chemii a literaturu –, je součástí ceny diplom a certifikát na peněžní obnos.
Nobelova cena za fyziologii a lékařství | |
---|---|
Udělováno | za významné objevy na poli věd o životě a lékařství |
Datum | 10. prosinec (každoročně) |
Místo | Stockholm |
Země | Švédsko |
Uděluje | Nobelovo shromáždění Karolinska Institutet |
Cena | |
První ročník | 1901 – Emil von Behring |
Současný držitel | 2023 – / Katalin Karikóová Drew Weissman |
Web | www.nobelprize.org |
Seznam nositelů Nobelovy ceny | |
Mezi lety 1901 až 2023 Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství obdrželo 227 osob, z toho 214 mužů a 13 žen. Prvním oceněným se v roce 1901 stal německý fyziolog Emil von Behring za „práce o léčení sérem a zvláště za použití séra proti záškrtu“. První ženskou nositelkou se roku 1947 stala pražská rodačka Gerty Coriová (spolu s manželem Corim) za objasnění „katalytické přeměny glykogenu“ známé jako Coriho cyklus.
V roce 2023 cena putovala do rukou americko-maďarské biochemičky Katalin Karikóové a amerického imunologa Drewa Weissmana „za jejich objevy týkající se modifikací nukleosidových bází, které umožnily vývoj účinných mRNA vakcín proti covidu-19“. Částku 11 milionů švédských korun (cca 23,2 milionů Kč) si tak rozdělili rovným dílem. Komise ocenila klíčové objevy dvojice vědců, které „zásadně změnily chápání interakce mRNA s naším imunitním systémem, přispěly k bezprecedentní rychlosti vývoje vakcín během jedné z největších hrozeb pro lidské zdraví v moderní době“. Laureáti vyřešili klíčový problém nespuštění bouřlivé imunitní reakce po vstupu mRNA do buněk díky zařazení nukleosidových analogů do vlákna ribonukleové kyseliny. Messengerová RNA nesoucí informaci pro tvorbu proteinů v ribozomech buněk, tak není rozpoznána jako tělu cizorodý element. V ribozomech se indukuje produkce proteinů ve formě ochranných specifických protilátek. Výzkumnící tím umožnili cestu k výrobě účinných mRNA vakcín.[1][2]
Některé z udělených cen byly vnímány kontroverzně. Jedna z nich byla předána v roce 1949 portugalskému neurologu Antóniu Egasu Monizovi za prefrontální leukotomii, a to navzdory protestům z lékařského prostředí. Roku 1952 ocenění obdržel biochemik Selman Abraham Waksman, jenž vedl soudní spor o patentová práva v rámci objevu streptomycinu, z nichž polovina připadla spoluobjeviteli Albertu Schatzovi, který ovšem cenu nezískal. V roce 1962 se laureáty za práce týkající struktury DNA stali James Dewey Watson, Francis Crick a Maurice Wilkins, aniž by výbor vyznamenal přínos souvisejících prací, například Oswalda Averyho a Rosalindy Franklinové. Vzhledem k zákazu nominovat zesnulé, hraje význam také časový úsek od objevu až k aplikaci. V roce 1966 se tak dočkal ceny laureát, jenž učinil daný objev před padesáti lety. Dalším limitujícím faktorem je možnost ocenění nejvýše tří osob na jeden rok. To zakládá možnost kontroverze, jak se od poloviny 20. století zvyšuje počet objevů v rámci spolupracujících týmů.