Období Edo
historické období japonských dějin / From Wikipedia, the free encyclopedia
Období Edo (japonsky 江戸時代, Edo džidai) nebo období Tokugawa (japonsky 徳川時代, Tokugawa džidai) je období japonských dějin od roku 1603 do roku 1867, kdy v Japonsku vládl šógunát Tokugawa a regionální daimjóové.[1] Období Edo bylo pojmenováno podle tehdejšího názvu hlavního města Edo (nyní Tokio). K typickým znakům doby patřil přísný společenský řád, hospodářský růst, politika sakoku – izolacionismus v zahraniční politice a stabilita země, která v tomto období patřila mezi autoritativní centralizované feudální státy. V pozdním období Tokugawa slábla centrální vláda šógunátu a někteří daimjóové se stávali samostatnějšími.
Vliv císaře i císařského dvora byl v tomto období potlačen. Státní moc byla v rukou šóguna a daimjóové vládli na území han (léno), které měli ve své správě. Důraz vlády byl kladen na stabilitu země. Obchod se zámořím byl záhy zakázán. Pouze nizozemští obchodníci obchodovali na ostrově Dedžima. V Nagasaki bylo povoleno obchodovat čínským a korejským obchodníkům. Křesťanství, potencionálně nebezpečné pro destabilizaci země z pohledu šógunátní vlády, bylo zakázáno. Šógunátní vládou byl zaveden systém sankin kótai[2] pro kontrolu daimjóú, který však přispěl k rozvoji dopravní infrastruktury a obchodu. Rigidní sociálními zákony, ale i dlouhodobý mír přinesly rozvoj urbanizace. V rozvíjejících se městech vznikala masová kultura. Nastal rozvoj školství. Ve 20. letech 18. století začali nizozemští obchodníci přivážet knihy z Evropy a země získala mnoho technických informací. Bohatnoucí vrstvy (obchodníci a řemeslníci) požadovaly drahé a kvalitní výrobky, které se většinou vyráběly v zemi. Rozvíjelo se umění. Naproti tomu pro chudé obyvatele byly další ranou živelní pohromy a hladomory.
Přesně daná hierarchie společenských tříd často nekorespondovala s ekonomickou situací. Na počátku období nebyly rozdíly tak patrné. Po období Genroku začal šógunát bojovat reformami, půjčkami a devalvací měny s krizí státní pokladny, většinou neúspěšně. Rostly rolnické nepokoje. Neschopnost šógunátní vlády reagovat na potřeby vzrůstající městské komunity, centralizace státu a velký důraz na zemědělskou produkci způsobily ekonomický a morální úpadek země a přispěly k Bakumacu. Po občanské válce Bošin skončila vláda tokugawských šógunů nástupem reforem Meidži.