Operace Overlord

Operace Overlord
	konflikt: Západní fronta
	Plavidla LCT s balony při vykládání zásob na pláž pro průlom v Normandii
Trvání	6. června – 30. srpna 1944
Místo	severní Francie
Souřadnice	49°20′ s. š., 0°34′ z. d.
Výsledek	vítězství Spojenců
Strany
Spojenci; USA; Spojené království; Kanada; Francie; Polsko; Austrálie; Nový Zéland; Belgie; Československo; Řecko; Lucembursko; Nizozemsko; Norsko	Osa; Německá říše; Italská sociální republika
Velitelé
Dwight D. Eisenhower; (vrchní velitel); Arthur Tedder; (Zástupce nejvyššího velitele); Bernard Montgomery; (Vrchní velitel pozemních sil); Trafford Leigh-Mallory; (Vrchní velitel vzdušných sil); Bertram Ramsay; (Námořní vrchní velitel)	Adolf Hitler; (Vůdce); Gerd von Rundstedt; (OB West); Erwin Rommel; (Skupina armád B)
Síla
1 452 000 vojáků (k 25. 7.); 2 052 299 (koncem srpna)	380 000 vojáků (k 23. 7.); ~640 000 vojáků celkem; 2 200 – 2 500 tanků a útočných děl
Ztráty
226 386 ztrát; 4 101 letadel; ~4,000 tanků	288 695 až 530 000 ztrát; 2 127 letadel ; 1 500 až 2 400 tanků a útočných děl
	Civilní oběti:; 11 000–19 000 bombardování před invazí; 13 632–19 890 mrtvých během invaze; Celkem: 25 000–39 000 mrtvých
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Operace Overlord bylo kódové označení bitvy o Normandii, spojenecké operace, která zahájila úspěšnou invazi na Německem okupovaná území západní Evropy za druhé světové války. Operace byla zahájena 6. června 1944 vyloděním v Normandii. Obojživelnému útoku s více než 5 000 plavidly předcházel letecký útok o síle 1200 letadel. 6. června překročilo Lamanšský průliv téměř 160 000 vojáků a do konce srpna už byly ve Francii více než dva miliony spojeneckých vojáků.

Stručná fakta Trvání, Místo ...

Zavřít

Rozhodnutí provést invazi přes průliv v roce 1944 bylo přijato na konferenci ve Washingtonu v květnu 1943. Velitelem Vrchního velitelství spojeneckých expedičních sil byl jmenován generál Dwight D. Eisenhower a generál Bernard Montgomery byl jmenován velitelem 21. skupiny armád, která zahrnovala všechny pozemní síly zapojené do invaze. Jako místo invaze bylo vybráno pobřeží Normandie v severozápadní Francii, kde měli Američané přistát v sektorech s kódovým označením Utah a Omaha, britské jednotky v sektorech Sword a Gold a Kanaďané v Juno. Ke splnění podmínek očekávaných na předmostí Normandie byla vyvinuta speciální technologie, včetně dvou umělých přístavů zvaných Mulberry harbours a řadu specializovaných tanků přezdívaných Hobart's Funnies. V měsících před invazí provedli spojenci operaci Bodyguard, podstatné vojenské klamání nepřítele, kdy pomocí elektronických a vizuálních dezinformací uvedli Němce v omyl, pokud šlo o datum a místo hlavních sil vylodění. Adolf Hitler svěřil německému polnímu maršálovi Erwinu Rommelovi odpovědnost za vývoj opevnění Atlantický val v očekávaném místě invaze.

Spojencům se nepodařilo dosáhnout svých cílů první den, ale získali oporu, kterou postupně rozšiřovali, když 26. června dobyli přístav Cherbourg a 21. července město Caen. Neúspěšný protiútok německých sil 8. srpna způsobil, že bylo 50 000 vojáků 7. armády uvězněno ve Falaiské kapse. Spojenci zahájili 15. srpna druhou invazi ze Středozemního moře v jižní Francii s krycím názvem operace Dragoon a 25. srpna následovalo osvobození Paříže. Německé síly 30. srpna 1944 ustoupily na východ přes Seinu, čímž operace Overlord skončila.

Do května 1944 dorazilo do Spojeného království 1,5 milionu amerických vojáků.^[21] Většina z nich byla umístěna v dočasných táborech na jihozápadě Anglie a připravena přesunout se přes Lamanšský průliv do západní části vyloďovací zóny. Britští a kanadští vojáci byli ubytováni v zařízeních dále na východ od Southamptonu do Newhavenu a dokonce i na východním pobřeží – vojáci, kteří se měli vylodit v pozdějších vlnách. Složitý systém s názvem Movement Control zajišťoval, že vojáci a vozidla odjížděli podle plánu z dvaceti naloďovacích bodů. Někteří muži museli nastoupit na své plavidlo téměř týden před odplutím.^[22] Lodě se potkaly na místě setkání (přezdívaného „Piccadilly Circus“) jihovýchodně od ostrova Wight, aby se shromáždily do konvojů, které překročí Lamanšský průliv.^[23] Minolovky začaly s vyklízením plavebních drah večer 5. června^[24] a před úsvitem vzlétlo tisíc bombardérů, aby zaútočily na pobřežní obranu.^[25] Asi 1 200 letadel opustilo Anglii těsně před půlnocí, aby několik hodin před přistáním na pláži přepravilo tři výsadkové divize do zón za nepřátelskými liniemi.^[26] Americká 82. a 101. výsadková divize dostaly úkoly na poloostrově Cotentin západně od pláže Utah. Britská 6. výsadková divize byla přidělena k zachycení neporušených mostů přes kanál Caen a řeku Orne.^[27] Svobodný francouzský 4. prapor SAS s 538 muži dostal úkoly v Bretani (operace Dingson, operace Samwest).^[28]^[29] Asi 132 000 mužů bylo v den D přepraveno po moři a dalších 24 000 letecky.^[30] Předběžné námořní bombardování bylo zahájeno v 05:45 a pokračovalo až do 06:25 z pěti bitevních lodí, dvaceti křižníků, šedesáti pěti torpédoborců a dvou monitorů.^[30]^[31] Pěchota se začala vyloďovat na pláže kolem 06:30.^[32]

Boj o pobřeží

Samotné vylodění bylo úspěšné, ale nyní bylo nutné prorazit z Normandie, osvobodit Bretaň a následně postupovat do vnitrozemí, směrem k Paříži. Aby toho Spojenci dosáhli, rozhodl se generál Eisenhower rozdělit Normandii do dvou sektorů: britského a kanadského na východě a amerického na západě. Šlo o to, aby Britové a Kanaďané na východě vázali německé tankové divize, které se přemisťovaly z Pas-de-Calais, zatímco Američané na západě obsadí poloostrov Cotentin s přístavním městem Cherbourg a prorazí do Bretaně. Dalším důležitým strategickým cílem se stalo město Caen v britském sektoru. Jako největší Normandské město bylo Caen důležitou strategickou křižovatkou v oblasti. Němci však ve městě a jeho okolí drželi až osm pancéřových divizí a sedm pěších divizí, a tak se stalo, že i když mělo být Caen dobyto už 6. června, protáhly se boje o město na dlouhé dva měsíce. Američané však nyní měli volné ruce a mohli se pokusit o průlom z Normandie.

Průlom

Boje probíhaly v obou sektorech velmi tvrdě. Všechny britské pokusy dobýt Caen ztroskotaly a Cherbourg padl do amerických rukou až 27. června. Na konci června bylo již v Normandii přes 875 000 spojeneckých vojáků, mnozí velitelé se však obávali, že se plánovaná operace nerozvíjí dostatečně rychle. Na počátku července byly invazní jednotky jen 24 km od pobřeží, což v praxi znamenalo, že dobyli pouze pětinu plánovaného území. Dne 10. července vydal „Monty“ rozkaz k průlomu z Normandie. Jednalo se o Operaci Cobra v americkém sektoru a operaci Goodwood v britském sektoru. Operace Goodwood začala 18. července. Britové však narazili na neobyčejně silný odpor u hřebenu Bourgébus. Silné deště poté útok zcela zastavily. Zdálo se, že ofenzíva ztroskotala. Ve skutečnosti Montgomeryho záměr vázat zde německé divize vyšel. Poté, co 19. července padlo město Saint-Lô, mohl i americký generál Bradley zahájit svoji ofenzívu na západě, Operaci Cobra. Ačkoliv nezačala vůbec dobře, brzy 31. července Američané dobyli město Avranches a jeho důležitý most. Nově příchozí generál Patton se svoji 3. armádou most využil a pronikl do Bretaně. Průlom z Normandie se tedy nakonec vydařil. 3. srpna se ještě Němci pokusili vrazit mezi americké armády klín v okolí města Mortain a zastavit spojenecký postup. Útok však ztroskotal a Spojenci vytrvale postupovali do vnitrozemí.

Reference

[1]
Beevor 2009, s. 82.
[2]
Beevor 2009, s. 76.
[3]
Williams 1988, s. x.
[4]
Beevor 2009, s. 492.
[5]
US Navy website.
[6]
Luxembourg Army website.
[7]
Badsey 1990, s. 85.
[8]
Zetterling 2000, s. 32.
[9]
Zetterling 2000, s. 34.
[10]
Shulman 2007, s. 192.
[11]
Wilmot 1997, s. 434.
[12]
Buckley 2006, s. 117–120.
[13]
Tamelander a Zetterling 2003, s. 341.
[14]
Tamelander a Zetterling 2003, s. 342.
[15]
Zetterling 2000, s. 77.
[16]
Giangreco, Moore a Polmar 2004, s. 252.
[17]
Tamelander a Zetterling 2003, s. 342–343.
[18]
Zetterling 2000, s. 83.
[19]
Beevor 2009, s. 519.
[20]
Flint 2009, s. 336–337.
[21]
Whitmarsh 2009, s. 11.
[22]
Beevor 2009, s. 1–2.
[23]
Beevor 2009, s. 74.
[24]
Whitmarsh 2009, s. 33.
[25]
Beevor 2009, s. 79.
[26]
Beevor 2009, s. 51.
[27]
Beevor 2009, s. 51–52.
[28]
Corta 1952, s. 157–161.
[29]
Corta 1997, s. 64–79.
[30]
Whitmarsh 2009, s. 30.
[31]
Ford a Zaloga 2009, s. 69.
[32]
Ford a Zaloga 2009, s. 70.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu operace Overlord na Wikimedia Commons

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

[FOOTNOTEBeevor200982-1] [1]
Beevor 2009, s. 82.

[FOOTNOTEBeevor200976-2] [2]
Beevor 2009, s. 76.

[FOOTNOTEWilliams1988x-3] [3]
Williams 1988, s. x.

[FOOTNOTEBeevor2009492-4] [4]
Beevor 2009, s. 492.

[FOOTNOTEUS_Navy_website-5] [5]
US Navy website.

[FOOTNOTELuxembourg_Army_website-6] [6]
Luxembourg Army website.

[FOOTNOTEBadsey199085-7] [7]
Badsey 1990, s. 85.

[FOOTNOTEZetterling200032-8] [8]
Zetterling 2000, s. 32.

[FOOTNOTEZetterling200034-9] [9]
Zetterling 2000, s. 34.

[FOOTNOTEShulman2007192-10] [10]
Shulman 2007, s. 192.

[FOOTNOTEWilmot1997434-11] [11]
Wilmot 1997, s. 434.

[FOOTNOTEBuckley2006117–120-12] [12]
Buckley 2006, s. 117–120.

[FOOTNOTETamelanderZetterling2003341-13] [13]
Tamelander a Zetterling 2003, s. 341.

[FOOTNOTETamelanderZetterling2003342-14] [14]
Tamelander a Zetterling 2003, s. 342.

[FOOTNOTEZetterling200077-15] [15]
Zetterling 2000, s. 77.

[FOOTNOTEGiangrecoMoorePolmar2004252-16] [16]
Giangreco, Moore a Polmar 2004, s. 252.

[FOOTNOTETamelanderZetterling2003342–343-17] [17]
Tamelander a Zetterling 2003, s. 342–343.

[FOOTNOTEZetterling200083-18] [18]
Zetterling 2000, s. 83.

[FOOTNOTEBeevor2009519-19] [19]
Beevor 2009, s. 519.

[FOOTNOTEFlint2009336–337-20] [20]
Flint 2009, s. 336–337.

[FOOTNOTEWhitmarsh200911-21] [21]
Whitmarsh 2009, s. 11.

[FOOTNOTEBeevor20091–2-22] [22]
Beevor 2009, s. 1–2.

[FOOTNOTEBeevor200974-23] [23]
Beevor 2009, s. 74.

[FOOTNOTEWhitmarsh200933-24] [24]
Whitmarsh 2009, s. 33.

[FOOTNOTEBeevor200979-25] [25]
Beevor 2009, s. 79.

[FOOTNOTEBeevor200951-26] [26]
Beevor 2009, s. 51.

[FOOTNOTEBeevor200951–52-27] [27]
Beevor 2009, s. 51–52.

[FOOTNOTECorta1952157–161-28] [28]
Corta 1952, s. 157–161.

[FOOTNOTECorta199764–79-29] [29]
Corta 1997, s. 64–79.

[FOOTNOTEWhitmarsh200930-30] [30]
Whitmarsh 2009, s. 30.

[FOOTNOTEFordZaloga200969-31] [31]
Ford a Zaloga 2009, s. 69.

[FOOTNOTEFordZaloga200970-32] [32]
Ford a Zaloga 2009, s. 70.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]

[16]

[17]

[18]

[19]

[20]

[21]

[22]

[23]

[24]

[25]

[26]

[27]

[28]

[29]

[30]

[31]

[32]