Seznam ratibořských knížat
seznam na projektech Wikimedia / From Wikipedia, the free encyclopedia
Ratibořské knížectví vzniklo roku 1172 jako panství Piastovce Měška I. Křivonohého a rozkládalo se kolem měst Ratiboř, Těšín a Kozel. Roku 1177/9 k němu bylo přičleněno Osvětimsko a Bytomsko. Roku 1202 bylo celé knížectví sloučeno s Opolským knížectvím. K obnovení samostatného knížectví došlo roku 1290, když bylo uděleno Přemyslovi Ratibořskému, nejmladšímu synu Vladislava Opolského. Přemysl a později i jeho syn Lešek složili lenní slib českým králům. Od té doby tedy knížectví patřilo pod Země Koruny české. Roku 1336 Lešek zemřel a Jan Lucemburský knížectví udělil opavskému vévodovi Mikuláši II. z vedlejší větve Přemyslovců. Došlo tak ke sloučení Ratibořska s Opavskem, které trvalo až do roku 1377, kdy se Ratibořsko dostalo Mikulášovu synovi Janovi I. Poté knížectví vládli jeho potomci. Kníže Valentin Hrbatý roku 1511 uzavřel dědickou smlouvu s opolským knížetem Janem II. Dobrým. Ten po valentinově smrti roku 1521 knížectví sloučil s knížectvím Opolským a od toho okamžiku Ratibořsko sdílelo osud Opolska v rámci Zemí Koruny české. Roku 1742 připadlo knížectví Prusku.
Roku 1821 získal Corveyské a Ratibořské panství (jako mediatizované knížectví se kterým mohl volně nakládat) hesensko-rotenburský lankrabě Viktor Amadeus jako odškodnění za území v Porýní ztracená ve prospěch Pruska. Jelikož byl bezdětný, odkázal celé panství manželčiným synovcům z rodu Hohenlohe-Schillingsfürst. Po jeho smrti v roce 1836 a následném vypořádání dědictví byl v říjmu 1840 pruským králem Fridrichem Vilémem IV. nově udělen titul ratibořského knížete (resp. vévody) a knížete z Corvey v rámci Pruska pro Viktora z Hohenlohe-Schillingsfürstu a jeho potomstvo.[1][2]