Sola fide
protestantská nauka o ospravedlnění člověka pouhou vírou / From Wikipedia, the free encyclopedia
Sola fide (latinsky pouze vírou či pouhou vírou) je pojem, které tvoří základ protestantského učení a který označuje ideu, že člověk je před Bohem ospravedlněn nikoli tím, co koná, ale pouhým vztahem své víry k Bohu. Pojem sola fide patří k základním principům protestantismu (tzv. particulae exklusivae: sola scriptura, sola gratia, solus Christus). Biblickým základem tohoto učení je výklad Pavlova listu Římanům:
- Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši (Řím 3,21-24).
Slogan sola fide deklaruje, že ačkoli všichni lidé neuposlechli božího příkazu, Bůh prohlásil ty, kdo kladou svou důvěru, svou víru v to, co Bůh učinil skrze život, smrt a vzkříšení Ježíše Krista, za poslušné (či spravedlivé). Tato lidská jistota spásy však není založena na tom, co dělá člověk sám, ale na tom, co Bůh v Kristu vykonal pro něj. Smíření člověka s Bohem je totiž možné pouze díky božímu milosrdenství, které se uskutečnilo skrze oběť Božího Syna. Učení sola fide v podobě, v níž je formuloval Martin Luther, přijímá většina protestantů, včetně luteránů, reformovaných církví a baptistů.
Katolická církev oproti tomu více zdůrazňuje, že víra bez praktického propojení se životem je mrtvá podle listu Jakubova:
- Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. (Jak 2,17)
Na základě toho například Tomáš Halík dodává, že oproti luterskému „pouze“ (sola) můžeme postavit katolické „nejen, ale i“.[1]