Sélové
From Wikipedia, the free encyclopedia
Sélové (lotyšsky Sēļi; litevsky Sėliai; livonsky sälli; latinsky Selones či Zelones) byl jeden z baltských kmenů, který dal základ modernímu lotyšskému (a částečně i litevskému) národu. Sélové sídlili v oblasti dnešní severovýchodní Litvy a jihovýchodního Lotyšska (Sélsko) od dob raného středověku až do konce 15. století. Hovořili svébytným východobaltským jazykem, sélštinou a svou kulturou byli úzce spřízněni s Latgaly,[1] svými severními sousedy, žijícími na pravém břehu řeky Daugava (Západní Dvina). Politicky však více sdíleli osudy se svými sousedy západními, Zemgaly, pod jejichž zemi, Zemgalsko (latinsky Semigallia), byli od 13. století zahrnováni. Kromě Zemgalů udržovali též těsné kulturně-politické vazby s litevskými Aukštaity.