Tajný rada
From Wikipedia, the free encyclopedia
Císařský tajný rada (německy kaiserlicher Geheimrat, starým pravopisem Geheimrath), později císařsko-královský tajný rada (většinou zapisovaný jako c. k. tajný rada) a konečně císařský a královský tajný rada (c. a k. tajný rada) byl původně rádcem císaře, členem dvorského úřadu zvaného tajná rada, který založil Ferdinand I. Habsburský (římským králem v letech 1531–1564, císařem od roku 1556) v roce 1527. Od 20. let 17. století se však začal proměňovat v čestný úřad a měl tedy spíše reprezentativní funkci. Souviselo to se strmým nárůstem počtu nositelů tohoto úřadu. Zatímco v 16. století se počet tajných radů pohyboval v rozmezí pěti až 10 šlechticů, za Ferdinanda II. (císařem 1619–1637) už to bylo 20 jedinců (1628) a za vlády jeho vnuka Leopolda I. (císařem 1657–1705) dokonce kolem sto deseti osob (1700).[1] Za Josefa I. Habsburského (císařem 1705–1711) vzrostl jejich počet na 164.[2]
Už v roce 1669[3] byla vytvořena tajná konference, která nahradila tajnou radu jako poradní orgán panovníka především v zahraniční politice a kterou tvořilo maximálně deset skutečných tajných radů. Hodnost skutečných tajných radů dlouho označovala fakticky činné příslušníky císařových poradních orgánů, později se však i ona proměnila ve formální titul, protože někteří z těchto šlechticů dlouhodobě pobývali mimo Vídeň.[2]
Čestný titul tajného rady potvrzoval jeho nositeli, že patřil ke dvoru nejurozenějšího světského vládce Evropy, a při nejrůznějších dvorských slavnostech mu garantoval přednostní postavení. V hierarchii rozhodoval služební věk šlechtice. Teprve po tajných radech následovali císařští komorníci a jedinci, kteří nedosáhli ani na jeden z čestných úřadů. Naopak o stupínek výše byl titul skutečného tajného rady.[2] Z pestrého davu císařského dvora se vedle komorníků a tajných radů dále vydělovali rytíři Zlatého rouna. Čestný titul existoval až do zániku Rakousko-uherské monarchie v roce 1918.