Zemědělská půda
půda využívaná k pěstování plodin / From Wikipedia, the free encyclopedia
Zemědělská půda (resp. zemědělsky využívaná půda) je část povrchu země využívaná člověkem k výkonu zemědělství či pastevectví. Zemědělskou půdou jsou převážně pole (orná půda), louky, případně pastviny, ovocné sady a vinice.[1]
Zemědělská půda je většinou charakterizována určitou vrstvou úrodné půdy na polích zvané ornice. Úrodná půda se však vyskytuje i pod zápojem porostu na loukách, neboť pod travnatými ekosystémy vznikají kvalitní černozemě. Je to dáno prokořeněním, edafonem (společenstvem organismů žijících v půdě), rozkladem organických zbytků aj.
Z pohledu ekonomického je v některých zemích zemědělská půda dělena podle kvality. V ČR je opatřována agroekologickou a ekonomickou charakteristikou, dělí se do bonitovaných půdně ekologických jednotek. Z pohledu práva je to právě ta část půdy, na které dochází k výkonu zemědělské činnosti.
Z historického úhlu pohledu můžeme zaznamenat různé systémy hospodaření, tak jak docházelo k rozvoji zemědělství a k postupnému vzniku tohoto druhu půdy. Nejprve jsou to primitivní soustavy hospodaření (stepní systém, systém žďárový, systém záplavový), později se vyvíjejí úhorové systémy, z nich systémy střídavého hospodaření charakterizované vznikem osevních postupů udržující rovnováhu a stálou úrodnost zemědělských půd. Od poloviny 19. století se s rozvojem agrochemie setkáváme se systémy zemědělsko-průmyslovými, zemědělství začíná být chápáno jako průmysl. Vzhledem k zonalitě a stupni sociálně-ekonomického rozvoje se však na celém světě můžeme setkat se všemi výše jmenovanými postupy. Přechodným systémem mezi lesnicky využívanou půdou a systémy hospodaření na těchto půdách je agrolesnictví.
Z ekologického úhlu pohledu by se z globálního hlediska emisí skleníkových plynů měla většina evropské zemědělské půdy opustit a ponechat přirozená.[2]