český spisovatel, historik a učitel From Wikipedia, the free encyclopedia
Zikmund Winter (27. prosince 1846 Praha[1] – 12. června 1912 Bad Reichenhall, Německo[2]) byl český spisovatel, kulturní historik a učitel. Napsal na čtyři sta odborných pojednání i beletristických spisů. Byl významným představitelem české historické prózy přelomu 19. a 20. století, mezi jeho nejznámější díla patří román Mistr Kampanus a povídky Nezbedný bakalář a Rozina Sebranec. Jako historik se zajímal především o kulturní život českých měst v 15. až 17. století.
Zikmund Winter | |
---|---|
Zikmund Winter (1889) | |
Narození | 27. prosince 1846 nebo 26. prosince 1846 Praha Rakouské císařství |
Úmrtí | 12. června 1912 (ve věku 65 let) Bad Reichenhall Německá říše |
Místo pohřbení | Vinohradský hřbitov |
Povolání | Spisovatel, historik, učitel |
Národnost | česká |
Alma mater | Univerzita Karlova |
Významná díla | Rozina Sebranec Mistr Kampanus |
multimediální obsah na Commons | |
původní texty na Wikizdrojích | |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Zikmund Winter se narodil v rodině Antona Wintera, zvoníka kostela sv. Ducha na Starém Městě v Praze, a Marie, rozené Procházkové.[1] Rodina se stěhovala podle otcova působiště v různých pražských kostelech.[3]
Vystudoval Akademické gymnázium, po němž se rozhodl stát se knězem a začal studovat teologii pod záštitou rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou. Po roce těchto studií zanechal a začal studovat historii na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. Navštěvoval mj. přednášky V. V. Tomka, J. Kalouska, A. Gindelyho a Josefa Emlera, u kterého si přivydělával v archivu jako kopista a zdokonalil se tak v paleografii.[3] Jeden rok také vykonával funkci zvoníka v chrámu Panny Marie Sněžné místo otce, který zemřel v roce 1871. Jeho blízkým přítelem byl od dob studií Josef Stupecký, jehož rodina mu poskytovala intelektuální zázemí.[4] Winter byl jednatelem Akademického spolku čtenářského a také byl členem Studentského divadla, které mělo několik vystoupení na scéně Novoměstského divadla. [5]
Po absolvování studia nastoupil 1. října 1873 na své první učitelské místo na reálku v Pardubicích, kde jako jednoroční suplent vyučoval dějepis, zeměpis, češtinu, němčinu a logiku. Zde se seznámil a 7. ledna 1876 oženil s Marií Annou Šedou (* 1852).[6] Na závěr pardubické suplentury složil státní zkoušku a dosáhl tak učitelské způsobilosti. Od 1. října 1874 učil deset let na reálce v Rakovníku. Zapojil se do společenského a kulturního života ve městě. Podílel se organizačně na činnosti místních spolků, sám aktivně vystupoval v divadelních představeních, zpíval na koncertech. [4] V roce 1879 složil rigorózní zkoušky.[5] Zájem o historii ho přivedl do rakovnického archivu, kde studoval dokumenty převážně ze 16. století, období rozkvětu města. Napsal několik studií pro odborné časopisy, ale také drobné beletristické práce, jejichž náměty čerpal z historických podkladů. Vycházely od 80.let 19.století ve Světozoru, Lumíru, Ruchu, Národních listech, Českých novinách, Zlaté Praze.[7] Později vyšly ve formě sbírky s názvem Starobylé obrázky z Rakovnicka (1886) a Rakovnické obrázky (1888). [4]
Roku 1884 přesídlil do Prahy, byl jmenován c. k. školním radou a jako středoškolský profesor češtiny a latiny vyučoval na Akademickém gymnáziu. Napsal řadu prací z oblasti kulturní historie, většinou z období 16. století a počátku 17. století. Vycházely v rychlém sledu mezi lety 1890–1910. V roce 1900 spoluzaložil časopis Zvon, v němž byly publikovány jeho kratší prózy, mj. Vojačka (1902), Rozina sebranec (1902, 1903), Peklo (1903,1904). V roce 1907 Zvon otiskl jediný Wintrův román Mistr Kampanus. [4][5]
Od roku 1895 rodina Winterových se synem Jaroslavem (* 1877) a dcerou Josefou (* 1883) bydlela na Vinohradech v domě čp. 618 (617), dnešní Legerově ulici.[8] Žili poklidným rodinným životem a Winter si několikrát na gymnáziu vzal dlouhodobou tvůrčí dovolenou, aby se mohl věnovat psaní. Např. část svého historického románu Mistr Kampanus napsal v Hojné Vodě na Novohradsku, kam od roku 1894 jezdil na letní byt.[9] Tamní léčivý pramen pomáhal mírnit chronický katar průdušek, který byl důsledkem dlouhých hodin strávených v prašném prostředí archivů. V roce 1907 odešel do penze a také zemřel jeho přítel Josef Stupecký.[5][4]
Byl čestným členem různých muzejních spolků, čestným členem Historického spolku, vedle řádného členství v České akademii věd a umění byl i jejím sekretářem 1. třídy, dopisujícím členem Královské literární akademie. Byl nositelem rytířského řádu Františka Josefa. [4][5]
Zikmund Winter zemřel 12. června 1912 v bavorských lázních Reichenhall, kam každým rokem jezdil.[10] Pohřben byl na Vinohradském hřbitově. O jeho hrob se v rámci projektu Adopce hrobů stará od roku 2021 Petra Helikarová. V létě 2022 byl hrob kompletně zrekonstruován.[11]
Badatelským centrem Winterových mladých let se stal rakovnický archiv. Vytěžil zejména městské knihy, rozvíjel svůj zájem o poznávání měšťanského života a jeho všednodennosti: jak lidé v minulosti bydleli, jak se odívali, vzdělávali, cestovali, čím se živili, jak se bavili, oč se soudili. Zkoumal nejcennější fondy rakovnického archivu z období od konce 15. do 17. století. Prašné prostředí archivů vyvolalo u spisovatele krční nemoc, která mu později bránila v intenzivním studiu písemných pramenů. Přesto pokračoval v opisování archivních pramenů také v Praze. Svoji základnu i díky studentské praxi v Archivu královského hlavního města Prahy a v Zemském archivu rozšířil o městské knihy ze 14. až 16. století, postupně svůj odborný zájem doplnil o vrcholný středověk.
Winter sbíral a řadil fakta, většinou drobná, ze všedního života obyčejných lidí a vytvářel z nich pestrobarevnou mozaiku. V historických pracích neuplatňoval fantazií a držel se faktů, v beletrii zase bral z archivních pramenů události a postavy, které nechával promlouvat jejich autentickou řečí.
Pojetím dějin a člověka v nich, způsobem práce s archivním materiálem a s jazykem stál jinde než jeho přítel A. Jirásek. Zůstával ve stínu populárnějšího Jiráska, který ve svých obsáhlých dílech popisoval velké dějiny na úrovni slavných období. winter zpracovával každodenní historii s důrazem na psychologii hlavních postav. Jeho povídky i romány se soustřeďují na období 16. a 17. století, vycházejí z hluboké znalosti doby a prostředí.
Na historickém pozadí líčí každodenní individuální osudy lidí, zaměřuje se na jejich bohatý vnitřní život. Představují měšťany, často mimořádné postavy intelektuálů, umělců, ale i duševně rozvrácených lidí, které končí tragicky. Wintrovo tvůrčí umění vyniká úsečností a stručností, jadrností výrazu, archaickým stylem i jiskrným humorem, jež prostupuje ironie.[12] Jeho dramatický talent, zábavnost a smysl pro humor oceňují čtenáři dodnes.
Wintrovy vědecké spisy se staly předmětem kritiky soudobých historiků kolem Gollovy školy, kteří měli námitky vůči jeho způsobu bádání a jeho směšování historické beletrie s vědeckým zkoumáním. Vyčítali mu přemíru podrobností, detailů, mozaikovitost, neschopnost podat shrnující závěry i malou kritičnost při práci s historickými prameny.[5] Zpracovával dějiny českých měst, kulturní historii a dějiny řemesel, zajímal se o dějiny vysokých škol. Chyběl mu však smysl pro historický vývoj i kritický přístup k archivním dokumentům.
Knižně vycházela jeho díla od roku 1888, kdy Starobylé obrázky z Rakovnicka vydal v Praze Vladimír Čech.[13] Některá vyšla až posmrtně (např. Český průmysl a obchod XVI. věku vyšel roku 1913).
(Psaná čtivou formou beletrie, ale s vědeckými citacemi a poznámkami; zůstala torzem, které autor v úplnosti nestihl.)
Literární pozůstalost je uložena v Památníku národního písemnictví v Praze.
Podle námětů Zikmunda Wintra vznikly filmy a televizní inscenace:[28]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.