Zpoplatnění uhlíku
From Wikipedia, the free encyclopedia
Zpoplatnění uhlíku (nebo stanovení cen CO2) je metoda, jak se státy mohou vypořádat se změnou klimatu. Náklady se vztahují na emise skleníkových plynů, aby znečišťovatelé byli motivováni k omezení spalování uhlí, ropy a zemního plynu, které jsou hlavní hnací silou změny klimatu. Tato metoda je všeobecně a je považována za účinnou.[1] Zpoplatnění uhlíku se snaží řešit ekonomický problém, že emise CO2 a dalších skleníkových plynů (GHG) jsou negativní externalitou – škodlivým produktem, který není zpoplatněn žádným trhem.
Cena uhlíku má obvykle podobu uhlíkové daně nebo systému Cap and Trade (obvykle prostřednictvím systému obchodování s emisemi uhlíku (ETS)), což znamená nutnost nákupu povolenek k emisím.[2][3]
V roce 2021 se na 21,7 % celosvětových emisí skleníkových plynů vztahovalo zpoplatnění uhlíku, což představovalo významný nárůst v důsledku zavedení čínského národního systému obchodování s uhlíkem.[4][5] Mezi regiony se zpoplatněním uhlíku patří většina evropských zemí a Kanada. Na druhou stranu největší znečišťovatelé, jako je Indie, Rusko, státy Perského zálivu a mnoho států USA, dosud nezavedly zpoplatnění uhlíku.[6] Austrálie měla v letech 2012 až 2014 systém zpoplatnění uhlíku. V roce 2020 vygenerovalo zpoplatnění uhlíku příjmy ve výši 53 miliard dolarů.[7]
Podle Mezivládního panelu pro změnu klimatu by byla zapotřebí cenová úroveň 135–5500 USD v roce 2030 a 245–13 000 USD za tunu CO2 v roce 2050, aby se emise uhlíku udržely pod hranicí 1,5 °C.[8]
Nejnovější modely společenských nákladů uhlíku počítají se škodami přesahujícími 3000 USD/tCO2 v důsledku ekonomických zpětných vazeb a klesajících temp růstu globálního HDP, zatímco politická doporučení se pohybují v rozmezí zhruba 50 až 200 dolarů.[9] Mnoho systémů stanovování cen uhlíku, včetně systému obchodování s emisemi v Číně, zůstává pod hranicí 10 USD/tCO2.[5] Jednou z výjimek je systém Evropské unie pro obchodování s emisemi (EU ETS), který v únoru 2023 překročil 100 EUR/tCO2 (2023 USD).[10]
Uhlíková daň je obecně upřednostňována z ekonomických důvodů pro svou jednoduchost a stabilitu, zatímco obchodování s emisními povolenkami teoreticky nabízí možnost omezit povolenky na zbývající uhlíkový rozpočet. Současné implementace jsou navrženy pouze tak, aby splňovaly určité cíle v oblasti snížení.