Čejka chocholatá

Čejka chocholatá (Vanellus vanellus) je monotypický druh bahňáka z čeledi kulíkovitých (Charadriidae).

Čejka chocholatá
Čejka chocholatá (samec)
Stupeň ohrožení podle IUCN
téměř ohrožený[1]
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Podkmen	obratlovci (Vertebrata)
Třída	ptáci (Aves)
Podtřída	letci (Neognathae)
Řád	dlouhokřídlí (Charadriiformes)
Podřád	bahňáci (Charadrii)
Čeleď	kulíkovití (Charadriidae)
Rod	čejka (Vanellus)
Binomické jméno
Vanellus vanellus Linnaeus, 1758
Rozšíření čejky chocholaté Rozšíření čejky chocholaté      hnízdiště      celoroční výskyt      migrace      zimoviště sestaveno na základě: BirdLife International and Handbook of the Birds of the World (2016) 2006.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hejno čejek chocholatých v zimě

Popis

Zavalitý pták velikosti holuba, o délce těla 28–31 cm, rozpětí křídel 82–87 cm a hmotnosti 128–330 g. Zbarvení je u obou pohlaví podobné, převážně černobílé, se zeleně a nachově lesklým hřbetem a křídly a okrovými spodními krovkami ocasními. Zobák krátký, v zátylku typická úzká chocholka. Za letu se i z velké dálky pozná podle pomalého plácavého mávání křídly, která jsou zespodu bílá a shora černá. V létě se samec od samice liší delší chocholkou a sytě černým zbarvením krku a tváří (u samice s bílým skvrněním), za letu má také širší a kulatější konce křídel. V zimě mají obě pohlaví větší bílé pole pod zobákem a šupinatou kresbu na svrchní straně těla (způsobenou béžovými lemy na špičkách per). Mladý pták je podobný dospělému v zimě, má však výrazně kratší chocholku a světlé lemy per jsou u něj úplné (ne jen na špičkách per), na svrchní straně těla tak tvoří výraznější vroubkovanou kresbu.^[2][3][4]

Chodí po zemi, potravu sbírá na zemi. Je dobrým letcem, obratným a rychlým. Létá často, při letu dělá prudké obraty, prudce stoupá, převrací se na záda se svištěním křídel. Dožívá se vysokého věku (23 let, uvádí se i více).^[5][6][7]

Hlas: Hlasové projevy se skládají převážně z varovných výkřiků. Také naříkavý, chvílemi vrkavý hlas (podle naříkavého hlasu lidé místně říkali čejce „kníha“; více k pojmenování viz níže). Dungel a Hudec uvádějí zvučné poplašné „kíj-ha“, samec v tokovém letu „knui kvíjuchuich“ apod., mláďata se ozývají jemným naříkavým „píiiih“.^[5] Černý uvádí zvučné „kívit“, v toku „kiuchíí vi vi“.^[8][9]

Rozšíření

Druh s palearktickým typem rozšíření, obývající Evropu, část Asie (Turecko, jižní a východní Sibiř, Mongolsko, Čínu) a severozápad Afriky. Převážně tažný pták, s výjimkou některých populací na západě Evropy a na jihu, které jsou patrně stálé.^[2]

Výskyt v Česku

V ČR hnízdí a pravidelně protahuje. Hnízdí hlavně v nížinách, s vyšší nadmořskou výškou se početnost snižuje. Po nárůstu stavů koncem 50. let 20. století, spojeného se vznikem nových hnízdišť a přechodem k hnízdění v polích, se celková početnost od 70. let prudce snižuje.

Mezi lety 1973–1977 a 1985–1989 došlo ke snížení početnosti populace čejek v ČR v rozsahu 20–50 %. V roce 1989 činil odhad 20 000–40 000 hnízdících párů, ale do příštího mapování v letech 2001–2003 došlo k dalšímu výraznému poklesu zhruba o 70 % na 7000–10 000 párů.^[2][10][11] Z některých oblastí čejky prakticky vymizely a stavy se snížily i na tradičních hnízdištích v jižních a východních Čechách nebo na jižní Moravě.

Čejky hnízdící v ČR zimují v západní a jihozápadní Evropě a v severní Africe.^[9] Přílet na hnízdiště začíná již v únoru, vrcholí v březnu a končí v průběhu dubna; odlet probíhá od srpna do prosince.^[2] Čejka je tak spolu se skřivany a špačky zvěstovatelem jara.^[6] Opožděná hejnka lze vzácně pozorovat až do poloviny prosince; ojediněle se lze s čejkou setkat během celé zimy.^[12]

Prostředí

Typickým prostředím čejky chocholaté jsou mokřadní louky a pole, zároveň preferuje spíše otevřená prostranství s nepříliš hustou vegetací. Na tahu často na bahnitých dnech rybníků^[5].

Hnízdění

Hnízdo s vejci

Žije v monogamii, občas se vyskytují i případy polygynie (1 samec a 3 samice). Hnízdí obvykle ve společenstvích několika párů, z nichž si každý hájí svůj hnízdní revír. Tok probíhá nejprve v letu a je doprovázen výraznými hlasovými projevy. Později se přesouvá na zem, přičemž ptáci hrabou několik mělkých jamek o průměru zhruba 12 cm představujících základy hnízdních kotlinek. Hnízdo, které ptáci umísťují na málo zarostlá nebo na vysečená místa, je obvykle nehojně vystláno stébly a suchými rostlinami.

Hnízdí pouze jednou ročně, od února do června. Pokud je snůška zničena, zpravidla následuje náhradní hnízdění. Samice snáší téměř vždy 4 vejce. Jsou žlutohnědá nebo olivově žlutohnědá, červenohnědě až černě skvrnitá, o rozměrech 46,64 × 33,32 mm a průměrné hmotnosti 23,45 g. Snáší je denně, obden nebo s přestávkou jednoho i více dnů. Sezení začíná od snesení posledního nebo předposledního vejce. (Vejce jsou uložena v hnízdním důlku vždy špičatějším koncem k sobě a samice jejich polohu pečlivě ošetřuje.^[6]) Inkubace trvá zpravidla 24 dnů, za špatného počasí i déle. Sedí oba ptáci, samice více než samec.^[2]
Kuřata se líhnou v ranních hodinách a do večera jsou z hnízda pryč – samice je brzy od hnízda odvádí. Kuřata se živí sama, samice je však čas od času zahřívá.^[6] Formánek uvádí, že mláďata po vylíhnutí zahřívá a vodí samice, samec je střeží. Po vylíhnutí mají kuřátka hmotnost 14–20 g, po měsíci dosahují hmotnosti asi 160 g a ve věku 35–40 dnů jsou vzletná.^[6] Při ohrožení se kuřata tisknou k zemi a „spoléhají“ na ochranné zbarvení. Snůšku i mláďata chrání dospělí ptáci vytrvalými střemhlavými nálety doprovázenými hlasitým křikem. Tento způsob aktivní ochrany se jeví jako efektivní zvláště v místech s větším množstvím párů, protože se díky němu daří odehnat i větší šelmy. V ČR bylo ze 188 snůšek zničeno 34 (18 %), z toho 10 polními pracemi a 9 zaplavením, u zbylých nebyla příčina zjištěna. Po dosažení vzletnosti mláďat se rodiny slučují do hejn. Pohlavní dospělosti dosahují čejky ve stáří jednoho roku. Nejvyšší známý věk kroužkovaného ptáka přesahuje 16 let.^[2]

Chov v zoo

Čejka chocholatá byla v prosinci 2019 chována přibližně v 50 evropských zoo. Z toho takřka polovinu tvořily zoo v Německu. V rámci Česka se v tu dobu jednalo o Zoo Hluboká a Zoo Praha. Historicky byla chována také v Zoo Dvůr Králové, Zoo Hodonín, Zoo Olomouc, Zoo Ostrava, Zoo Plzeň.^[13]

Chov v Zoo Praha

Ačkoliv není evidence zcela kompletní, je jisté, že tento druh byl v Zoo Praha chován již v letech 1939 a 1940. Současný chov započal v roce 2005. Tehdy bylo dovezeno pět jedinců ze Zoo Hluboká.^[14] Na konci roku 2018 byli chováni tři samci.^[15] V září 2019 byla dovezena samice z ptačího parku v německém Walsrode.^[16]

Čejka chocholatá je pro návštěvníky k vidění v expozičním celku Ptačí mokřady v dolní části zoo.

Potrava

Potravu tvoří hlavně bezobratlí živočichové (hmyz a jeho larvy, pavouci, korýši, měkkýši, žížaly), v malé míře i drobní obratlovci (rybky, žabky), v nepatrné míře též části rostlin. Živočišnou potravu ptáci sbírají z povrchu země nebo v mělké vodě^[6].

Ocenění

• Česká společnost ornitologická – Pták roku 1995

České pojmenování

Ve starší literatuře uváděna jako čejka obecná.^[17]

„Stará jména čejky
České jméno čejka je pojmenování opravdu staré a existuje o tom i písemný doklad. Před rokem 1366 píše mistr svatovítské kapituly Bartoloměj z Chlumce, zvaný Claretus, v knize Ortulus phisiologiae, že čejka je malý pták velikosti drozda a v letu říkává: »Knihy, knihy,« ale nikdy žádné nečte! Ačkoliv se čejce říkalo čejka již ve středověku, měla celou řadu dalších lidových pojmenování. Zdeněk Klůz zaznamenal tato: áhežka, áhyžka, čajka, čejka, čejka obecná, kniha, knihavka, knihora, knihovka, kníha, kníhora, kníhovka, kolajka, koliha, kyviz, mikačka, piviska, »stará dívka«, »stará panna«, vdova.“^{[6] [pozn. 1]}

Poznámky

1. Ornitolog Zdeněk Klůz *12. 10. 1920 Lázně Bělohrad, † 13. 9. 1979 tamtéž. Mj. autor publikací:

   • Naše ptactvo v lidovém názvosloví a vědecké terminologii. Praha: SZN, 1977. 208 s. Knihovna Moravského ornitologického sdružení, sv. 1.
   • Ochrana ptactva. Praha: SZN, 1980. 171 s. Knihovna MOS, sv. 5.
   • Léto na Ptačím ostrově. Pardubice: Východočeské muzeum, 1997. 71 s. ISBN 80-86046-17-6.