Adrian z Enkenfurtu

Adrian hrabě z Enkenfurtu (Adrian Reichsgraf von Enkevort / Enckenforth)^{[pozn. 1]} (20. srpna 1603 Diest, Španělské Nizozemí – 3. června 1663 Ledeč nad Sázavou) byl vojevůdce třicetileté války ve službách Habsburků. Od mládí sloužil v císařské armádě a zúčastnil se řady tažení na různých evropských bojištích třicetileté války.^[1] V roce 1654 byl povýšen na hraběte a v roce 1658 dosáhl hodnosti polního maršála.^[2] V druhé vlně pobělohorských konfiskací po smrti Albrechta z Valdštejna získal darem majetek v Čechách (Ledeč nad Sázavou, 1636).^[3]

Adrian hrabě z Enkenfurtu
Polní zbrojmistr císařské armády baron Adrian z Enkenfurtu (650)
Narození	20. srpna 1603 Diest
Úmrtí	3. června 1663 (ve věku 59 let) Ledeč nad Sázavou
Povolání	důstojník
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Rodový erb

Pocházel ze staré šlechtické rodiny z Brabantska, jeho předkové získali titul rytířů v roce 1530 od císaře Karla V. Byl synem Wilhelma z Enkenfurtu a po otcově vzoru vstoupil v mládí do vojska bavorského vévody Maxmiliána I., později přešel do císařské armády a zúčastnil se bojů třicetileté války. Vynikl v bitvě u Lützenu a dosáhl hodnosti podplukovníka. Spolu s Adamem Erdmanemm Trčkou sloužil pak pod velením generalissima Albrechta z Valdštejna. Vyhnul se kompromitaci v souvislosti s Valdštejnovou zradou a na valdštejnských konfiskacích nakonec i majetkově profitoval. V roce 1635 byl povýšen do stavu svobodných pánů, zároveň byl jmenován císařským komořím. V hodnosti plukovníka se připojil k vojsku Karla IV. Lotrinského, aby mu pomohl osvobodit Lotrinské vévodství od francouzské okupace. Již v roce 1636 byl jmenován generálním polním vachtmistrem (generálmajorem) a pod velením maršála Piccolominiho bojoval v severní Francii a Španělském Nizozemí, v této době operoval často ve spolupráci s Janem z Werthu.

V lednu 1638 zahájil nečekanou ofenzívu u Rheinfeldenu obléhaného vojskem vévody Bernarda Sasko-Výmarského a po několikadenní bitvě padl do zajetí. Tři roky strávil v zajetí v Paříži, kde mu však bylo umožněn relativně pohodlný život a zúčastnil se i společenských akcí. V roce 1641 byl ze zajetí propuštěn a dalších vojenských akcí se zúčastnil pod velením arcivévody Leopolda Viléma. Od roku 1643 byl členem generálního štábu generalissima Matyáše Gallase a bojoval proti Švédům, v roce 1644 velel také jednotkám v Uhrách proti povstání Jiřího Rákocziho, téhož roku byl povýšen na polního podmaršála. Po návratu do Gallasovy armády padl znovu do zajetí v bitvě u Jüterborgu (1644).^[4] Po opětovném propuštění zajetí byl pověřen funkcí vojenského guvernéra v Tyrolsku a Vorarlbersku, se střídavými úspěchy bojoval znovu proti Švédům a v roce 1647 získal hodnost polního zbrojmistra. V závěru třicetileté války z pověření bavorského kurfiřta Maxmiliána převzal vrchní velení bavorské armády s hodností polního maršála (1648).

Po skončení války obdržel roční penzi ve výši 3 000 zlatých, v roce 1654 získal titul říšského hraběte a v roce 1658 byl povýšen do hodnosti polního maršála císařské armády. V závěrečné fázi francouzsko-španělské války v roce 1656 byl vyslán s vojenským sborem v počtu 12 000 mužů do Itálie,^[5] ale po uzavření Pyrenejského míru se vrátil do Vídně. Zemřel na svém sídle v Ledči nad Sázavou.

Majetkové poměry a rodina

Hrad Ledeč nad Sázavou, majetek rodu od roku 1636

Po smrti Albrechta z Valdštejna a jeho stoupenců získal Adrian z Enkenfurtu majetek v Čechách. V druhé vlně pobělohorských konfiskací obdržel z posmrtně zabaveného majetku Jana Rudolfa Trčky panství Ledeč nad Sázavou. K panství patřilo město Ledeč, 26 vesnic, příslušenství v několika dalších vesnicích a tvrz v Hradci. K Ledči byl připojen i samostatný statek Hamry s dalšími sedmi vesnicemi a tvrzí ve Vlastějovicích,^[6] součástí panství bylo také městečko Hněvkovice.^[7] Celý tento majetek byl v roce 1636 ohodnocen odhadní sumou 162 536 zlatých a Adrian z Enkenfurtu jej získal darem za vojenské zásluhy, byly v tom zohledněny i pohledávky jeho tchána Jana Křtitele z Verdenberka. Enkenfurt byl však povinen vyplatit 20 000 zlatých z výnosu panství plukovníku Baltasaru Mohrovi, dalších více než 40 000 zlatých představovaly trčkovské dluhy, které se také zavázal uhradit.^[8] Na statku Hradec nechal po roce 1643 postavit tvrz, která sloužila jako provizorní sídlo v době oprav ledečského hradu.^[9]

Hospodářská situace panství Ledeč byla během třicetileté války neutěšená, Adrian z Enkenfurtu se zde navíc zdržoval jen výjimečně. Hned v roce 1636 potvrdil městu jeho stará privilegia^[10] a v předhradí nechal postavit novou bránu, která se stala součástí opevnění (1642). Ledeč byla v té době několikrát obsazena švédskými vojsky a v roce 1643 větší část města podlehla požáru.^[11] Enkenfurt nebyl schopen dostát finančním závazkům a v roce 1646 prodal statek Hamr Ladislavu Burianovi z Valdštejna, majiteli sousedního panství Světlá nad Sázavou. Na ledečském zámku pobýval častěji po skončení třicetileté války a nakonec zde také zemřel.

Jeho manželkou byla hraběnka Anna Kamila z Verdenberku (1620–1665), dcera rakouského dvorského kancléře Jana Křtitele z Verdenberka (1582–1648). Do manželství přinesla věnem statek Zdislavice^[12] a později dalšími nákupy rozšířila rodový majetek, přikoupila statky Svojšice (1638) a Bohdaneč (1643).^[13] Ve Svojšicích zahájila přestavbu zpustlé tvrze na raně barokní zámek.^[14] Jejich jediný syn Jan Ferdinand František (1645–1710) prodal panství Ledeč nad Sázavou a Svojšice v roce 1677 hraběti Michaelu Osvaldu Thunovi. Syn Václav Adrian (†1738) na základě předchozích dědických dohod s rodinou Verdenberků zdědil v roce 1733 panství Náměšť nad Oslavou a další verdenberské statky v Rakousku.^[15] Zemřel jako poslední potomek rodu v roce 1738.^[16] Jednou z jeho dědiček byla Marie Josefa Rottalová (1712–1769), po matce z rodu Enkenfurtů.^[17] Provdala se za hraběte Antonína Josefa Breunera a jejich potomstvo v roce 1771 převzalo alianční příjmení Breuner-Enckevoirth (uváděno též jako Enckewirth).^[18] Posledním nositelem tohoto jméno byl hrabě August Breunner-Enkevoirth (1828–1894), jímž rod Breunnerů vymřel.^[19]