Agenor Gołuchowski mladší

rakousko-uherský politik From Wikipedia, the free encyclopedia

Agenor Gołuchowski mladší
Remove ads

Agenor Maria Adam hrabě Gołuchowski-Gołuchowo (25. března 1849 Lvov – 28. března 1921 Lvov) byl rakousko-uherský diplomat a politik polského původu z Haliče. Od mládí působil v diplomatických službách, v nižších funkcích strávil řadu let v Berlíně a Paříži. V letech 1887–1894 byl rakousko-uherským vyslancem v Rumunsku a nakonec v letech 1895–1906 dlouholetým ministrem zahraničí Rakouska-Uherska. Od mládí se současně uplatňoval v politice jako člen Panské sněmovny, kde zůstal aktivní až do konce první světové války. Byl rytířem prestižního Řádu zlatého rouna a díky dlouholeté diplomatické službě také nositelem řady zahraničních vyznamenání.

Stručná fakta Ministr zahraničí Rakousko-Uherska, Panovník ...
Remove ads

Biografie

Thumb
Hrabě Agenor Gołuchowski ve své pracovně na ministerstvu zahraničí (1901)

Pocházel ze staré polské šlechtické rodiny připomínané od 15. století, po připojení Haliče k habsburské monarchii jim byl přiznán hraběcí titul (1783). Jeho otec Agenor Gołuchowski starší (1812–1875) byl významným rakouským politikem a dlouholetým místodržitelem v Haliči. Agenor Gołuchowski mladší studoval distančně gymnázium v rodném Lvově, poté pokračoval ve studiích práv na univerzitě ve Lvově a vídeňské univerzitě. Díky svému nadání pro jazyky vstoupil v roce 1870 do diplomatických služeb. V letech 1871–1874 působil jako attaché v Berlíně, roky 1874–1878 strávil jako legační sekretář v Paříži. Během okupace Bosny a Hercegoviny v roce 1878 byl povolán jako dvorní sekretář na ministerstvo zahraničí do Vídně. Od roku 1879 působil znovu v Paříži, kde od roku 1883 zastával funkci velvyslaneckého rady. Ačkoliv byl založením konzervativec, atmosféru Paříže si oblíbil a také se zde oženil. V letech 1887–1894 byl rakousko-uherským vyslancem v Bukurešti. Roku 1893 se vrátil na rodný statek v Haliči.[1][2]

Thumb
Erb rodu Gołuchowskich

Od 15. května 1895 do 24. října 1906 byl ministrem zahraničí Rakouska-Uherska, tedy šéfem rakousko-uherské diplomacie a zároveň z titulu této funkce i předsedou ministerské rady pro společné záležitosti (nominálním ministerským předsedou Rakouska-Uherska).[3] Ovšem po rakousko-uherském vyrovnání nehrál tento post skutečnou roli předsedy exekutivy, kterou vykonávaly samostatné předlitavské a uherské vlády.[4] Do funkce ministra zahraničí (respektive ministra c. k. domu a zahraničních věcí) byl povolán po nucené rezignaci předchůdce Gustava Kálnokyho v důsledku konfliktu s uherským ministerským předsedou Bánffym. V krátkém období od 14. července do 24. července 1903 působil také dočasně jako společný ministr financí Rakouska-Uherska, coby provizorně pověřený šéf resortu.

Jako ministr zahraničí řešil Haagské úmluvy z roku 1899, zabýval se opakovanými krizemi na Balkánu (turecko-řecká válka o Krétu z roku 1897, převrat v Srbsku roku 1903 či následná celní prasečí válka mezi Rakouskem-Uherskem a Srbskem). Za jeho funkčního období proběhlo též jisté sblížení Rakouska-Uherska s Ruskou říší (návštěva císaře v Petrohradě roku 1897 a Mürzstegská konference počátkem století otevírající cestu s dohodě obou velmocí ohledně Makedonie).[1] Historik Otto Urban hodnotí Gołuchowského působení na pozici ministra jako nevzrušivou éru, kterou dává do protikladu k turbulencím následujícího období Aloise Lexy z Aehrenthalu.[5] Během svého dlouhého funkčního období se Gołuchowski snažil udržovat status quo v zahraniční politice, jako první Slovan ve vysoké funkci současně vystupoval aktivně v politice jako zastánce Poláků.[6]

Z funkce ministra zahraničí odstoupil v říjnu 1906 po setrvalé kritice maďarského tisku a uherských poslanců. Císař František Josef se svého oblíbeného nekonfliktního ministra snažil udržet ve funkci a učinil kroky k utlumení uherských výpadů, nakonec ale k datu 21. října 1906 Goluchowského rezignaci přijal. Zvažovanými kandidáty na funkci ministra zahraničí byli bývalý velvyslanec ve Francii hrabě Rudolf Khevenhüller-Metsch, princ František z Lichtenštejna nebo velvyslanec v Británii hrabě Albert Mensdorff. Na Goluchowského doporučení se novým ministrem zahraničí stal Alois Lexa von Aehrenthal, který svou povahou a ambicemi vyhovoval tzv. válečné straně reprezentované následníkem trůnu Františkem Ferdinandem a novým náčelníkem generálního štábu Franzem Conradem.[7] Po odchodu z ministerské funkce vedl Gołuchowski Polský klub v Panské sněmovně. I během první světové války zůstal přesvědčeným austrofilem a budoucnost polského národa viděl v rámci monarchie.[1]

Remove ads

Tituly a ocenění

Po otci se v roce 1875 stal dědičným členem rakouské Panské sněmovny. V roce 1878 byl jmenován c. k. komořím a jako ministr obdržel v roce 1895 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[8] Během své diplomatické služby a jako dlouholetý ministr zahraničí získal řadu ocenění v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.[9] V roce 1896 byl jmenován rytířem prestižního Řádu zlatého rouna.[10] Mimo jiné byl také čestným rytířem Maltézského řádu a získal čestné občanství v Krakově.[11]

Rakousko-Uhersko

Zahraničí

Remove ads

Rodina

Během svého dlouholetého diplomatického působení ve Francii se 3. června 1885 v Paříži oženil s princeznou Annou Muratovou (1863–1940), která pocházela z napoleonské šlechty, byla dcerou Joachima Murata, 4. knížete Murata (1834–1879), po otci byla pravnučkou maršála Joachima Murata, po matce pravnučkou maršála Louise Berthiera.[12] Anne byla později c. k. palácovou dámou, dámou Řádu hvězdového kříže a čestnou dámou Maltézského řádu.[13] Z manželství se narodili synové Agenor (1886–1956), Adalbert (Wojcziech) (1888–1960) a Karol (1892–1968),[14] všichni tři za první světové války sloužili jako důstojníci v c. k. armádě.[15] Agenor a Wojcziech byli v době druhé polské republiky aktivní v politice a zasedali v polském Sejmu a Senátu.

Odkazy

Loading related searches...

Wikiwand - on

Seamless Wikipedia browsing. On steroids.

Remove ads
Remove ads