Alan I. z Albretu

Alain I z Albretu (1440–1522), zvaný „Veliký“, byl mocný francouzský aristokrat. Byl 16. pánem Albretu, vikomtem tartaským a hrabětem graveským a castreským.^[2]

Alan I. z Albretu
Narození	1448
Úmrtí	1. října 1522 (ve věku 73–74 let) Casteljaloux
Povolání	politik
Choť	Františka z Châtillonu
Děti	Jan III. Navarrský Charlotta z Albretu Amanieu z Albretu Louis d'Albret Isabella of Albret Louise d'Albret, Vicomtesse de Limoges
Rodiče	Jean I of Albret a Kateřina z Rohanu
Rod	Albretové
Příbuzní	Františka z Dinanu a Louise d'Albret (sourozenci) Isabela Navarrská, Karel Navarrský, Anna Navarrská, Petr z Albretu, Kateřina Navarrská, Quiterie Navarrská, Magdalena Navarrská, Juan de Navarra, Ondřej Fébus Navarrský, Jindřich II. Navarrský[1] a Martín de Navarra (vnoučata)
Znak
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Erb Albretovců

Život

Alan I. z Albretu, narozený roku 1440 jako syn Kateřiny z Rohanu a Jeana I. z Albretu, byl vnukem a dědicem Karla II. z Albretu a roku 1471 se stal hlavou rodu Albretů.^[3]

Během půlstoletí vlády uplatňoval politické postupy, které byly možná více pozoruhodné než efektivní. Alan šel ve stopách svého otce a stal se jedním z nejviditelnějších politických hráčů na evropské šachovnici. Na počátku své vlády těžil Alain I. z věrnosti vůči Ludvíku XI. a tak rozšířil své panství. Za ženu si vybral bohatou Frances, hraběnku z Périgordu, která do manželství přinesla hrabství Périgord, vikomství Limoges a Penthièvre a nároky na Bretaň coby věno. Později se zmocnil Armagnacu a svého syna Jana oženil s Kateřinou, která byla jen krátce před tím prohlášena za navarskou královnu.^[2]

I přes neúspěchy ve válce bláznů uzavřel mnoho výhodných spojenectví díky své dceři Charlottě, kterou provdal za Cesara Borgiu.

Zemřel na zámku Castel Jaloux v listopadu roku 1522 ve věku 81 nebo 82 let.

Válka bláznů

Během takzvané války bláznů doufal Alain v upevnění své moci tím, že převezme kontrolu nad Bretaní sňatkem s Annou Bretaňskou, dcerou vévody Františka II. Bretaňského.^[3]

Zapojil se do povstání proti králi, ale jeho akce nebyla úspěšná. V roce 1487 nebyl schopen poskytnout vojenskou pomoc svým spojencům a o rok později se sám střetl s královským vojskem. V bitvě u Saint Aubin du Cormier velel královským vojákům Ludvík II. de la Trémoill a zvítězil. Alain přesto dále doufal v převzetí moci nad Bretaní a obsadil Nantes. Nabídl pak město králi výměnou za schválení sňatku s Annou Bretaňskou. Šlechtična sama byla ovšem proti svatbě s Alainem a vzala si raději francouzského krále, čímž Alainovy sny o moci na Bretaní pohřbila.^[2]

Potomci

S Frances de Périgord měl sedm dětí:

• Jan z Albretu – který se oženil s Kateřinou Navarrskou
• Gabriel z Albretu
• Charlotta z Albretu – která si vzala Cesara Borgiu
• Amanieu z Albretu – biskup a kardinál parmský, který zemřel v roce 1520
• Pierre z Albretu
• Louise z Albretu – která si vzala Karla I. Croÿského a zemřela roku 1531
• Isabelle z Albretu