Alfred von Henikstein

Alfred Jan Křtitel Karel svobodný pán von Henikstein (německy Alfred Johann Baptist Karl Freiherr von Henikstein) (11. srpna 1810 Döbling – 29. ledna 1882 Vídeň) byl rakouský generál. V armádě sloužil od roku 1828 převážně v rakouských državách v Itálii. Vyznamenal se během revolučních let 1848–1849 a získal několik ocenění. Za války se Sardinií byl povýšen do hodnosti polního podmaršála a obdržel titul barona (1859). Ve funkci náčelníka generálního štábu selhal za prusko-rakouské války v roce 1866. Za svá pochybení byl povolán před válečný soud, proces ale osobně zastavil císař František Josef. Ještě v roce 1866 byl odeslán do penze a od té doby žil v soukormí.^[1]

Alfred von Henikstein
Plukovník Alfred von Henikstein (litografie, 1852, Josef Kriehuber)
Náčelník generálního štábu rakouské armády
Ve funkci: 1864 – 1866
Předchůdce	László baron Nagy de Also-Szopór
Nástupce	Albert Knebel von Treuenschwert
Velitel 5. armádního sboru ve Veroně
Ve funkci: 1863 – 1864
Předchůdce	Filip von Stadion-Warthausen
Nástupce	Ludwig von Gablenz
Generální pobočník v Lombardsko-Benátsku
Ve funkci: 1860 – 1863
Předchůdce	Moriz von Lederer
Nástupce	Franz von John
Vojenská služba
Služba	Rakouské císařství Rakouské císařství
Hodnost	polní podmaršál 1859, generálmajor (1854)
Narození	11. srpna 1810 Vídeň
Úmrtí	29. ledna 1882 (ve věku 71 let) Vídeň
Titul	svobodný pán (1859)
Rodiče	Joseph von Henikstein
Děti	Gustav Freiherr von Henikstein
Příbuzní	Alfred Carl Gustav Baron von Henikstein (vnuk)
Profese	důstojník
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Erb rodu Heniksteinů

Pocházel z podnikatelské rodiny s židovskými kořeny (původní jméno Hönig). Byl synem velkoobchodníka a bankéře Josefa Heniksteina (1768–1838) a jeho manželky Elisabeth Zacherové ze Sonnensteinu (1770–1823).^[2] Studoval na inženýrské akademii a do armády vstoupil v roce 1828, již o rok později byl poručíkem.^[3] První roky své aktivní služby strávil v Itálii, kde působil u ženistů v Benátkách a Veroně. V roce 1832 byl povýšen na nadporučíka a v roce 1842 byl jmenován kapitánem.^[4] V revolučních letech 1848–1849 se vyznamenal nejprve v bojích v Itálii, poté se zúčastnil tažení proti maďarským povstalcům. V roce 1848 byl povýšen na majora a stal se důstojníkem generálního štábu, v roce 1849 byl již plukovníkem.^[5] Po porážce revoluce sloužil znovu v Itálii, později byl přeložen jako šéf štábu ke 4. armádnímu sboru do Haliče.^[6]

V roce 1854 byl povýšen do hodnosti generálmajora a jako velitel brigády sloužil nadále u 4. armádního sboru.^[7][8] V roce 1859 dosáhl hodnosti polního podmaršála a jako velitel divize u 9. armádního sboru se zúčastnil další války s Itálií. V letech 1860–1863 působil jako generální pobočník rakouské armády v Lombardsko-benátském království (pod toto armádní velitelství spadalo zároveň Tyrolsko, Korutany a oblast Rakouského Přímoří).^[9][10] Na přelomu let 1863–1864 zastával krátce funkci velitele 5. armádního sboru ve Veroně.^[11][12] V roce 1864 byl povolán do funkce náčelníka generálního štábu na ministerstvo války. K této funkci se necítil dostatečně kvalifikován a jmenování přijal až na druhou výzvu. Na začátku prusko-rakouské války byl jmenován náčelníkem generálního štábu Severní armády ve východních Čechách.^[13] Vzhledem ke své dlouholeté službě v Itálii nebyl vůbec obeznámen s geografií východních Čech a jeho dispozice se příliš neosvědčily. Ve svých aktivitách byl navíc limitován spory s vrchním velitelem Benedekem a nakonec byl odvolán těsně před bitvou u Hradce Králové. Prohrané bitvy se zúčastnil, ale po válce byl spolu s dalšími generály postaven před válečný soud. Henikstein plně přijal svou zodpovědnost, ale proces byl zastaven na přímý rozkaz císaře Františka Josefa. K datu 1. listopadu 1866 byl penzionován^[14] a od té doby žil v soukromí ve Vídni.

Zemřel ve Vídni 29. ledna 1882, pohřeb se konal o dva dny později v katedrále sv. Štěpána, poté byl pochován na vídeňském Centrálním hřbitově.^[15]

Rodina

V roce 1835 se ve Veroně oženil se Santinou Schollovou (1818–1853), dcerou polního podmaršála a stavitele pevností Franze Scholla. Z jejich manželství se narodili dva synové a dvě dcery.^[16] Syn Gustav Alfred (1840–1909) dosáhl v armádě hodnosti polního podmaršála.

Jeho starší bratr Friedrich (1799–1869) sloužil také v armádě a dosáhl hodnosti plukovníka, další bratr Wilhelm (1800–1876) pokračoval v rodinné tradici v podnikání. Jejich sestra Karolína (1797–1844) byla manželkou diplomata, orientalisty a spisovatele Josefa von Hammer-Purgstall (1774–1856).^[17]

Tituly a ocenění

Od dětství užíval šlechtický titul rytíře, který rodina získala v roce 1812. Za své vojenské zásluhy byl v roce 1859 povýšen do stavu svobodných pánů, titul platil i pro jeho bratry.^[18] Jako velitel armádního sboru obdržel v roce 1859 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[19] Od roku 1861 byl čestným majitelem 58. pěšího pluku dislokovaného v Budapešti,^[20] později ve Stanislavi.^[21] Během vojenské služby získal řadu ocenění především ve spojení se svými aktivitami během revoluce 1848-1849.^[22]

Rakousko

• rytířský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1849)
• Řád železné koruny III. třídy s válečnou dekorací (1849)
• Vojenský záslužný kříž s válečnou dekorací (1850)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1853)

Zahraničí

• Řád svatého Vladimíra III. třídy (Rusko)
• komandér Řádu sv. Michaela (Bavorsko)
• komandér Řád Guelfů (Hannoversko)
• důstojník Řádu sv. Jiří a Sjednocení (Království Obojí Sicílie)
• komandér Danebrožského řádu (Dánsko)
• komandér Řádu růže (Brazílie)