Andrej Hadik

Andrej Hadik nebo Andrej Hadík (maď. András Hadik, něm. Andreas Hadik; 16. října 1710, Dunajský Klátov – 12. března 1790, Vídeň, Rakousko) byl uherský hrabě a rakouský polní maršál slovenského původu. Pocházel z turčianského slovenského zemanského rodu.

Andrej Hadik
Andrej Hadik
Narození	16. října 1710 Dunajský Klátov
Úmrtí	12. března 1790 (ve věku 79 let) Vídeň
Děti	Anna Maria Lubomirska
Rodiče	Mihály Hadik
Příbuzní	Łucja Franciszka Tyszkiewicz (vnučka)
Vojenská kariéra
Hodnost	polní maršál
Války	Sedmiletá válka
Vyznamenání	velkokříž vojenského řádu Marie Terezie
multimediální obsah na Commons

Život

Pocházel ze šlechtického rodu Hadiků, narodil se jako syn kapitána Michala (Mihályho) Hadika a Františky (Franzisky) Hardyové. Rodiče ho dali studovat do jezuitského lycea, protože z něj chtěli mít jezuitského kazatele. Tato dráha ho však nenadchla, a tak roku 1730 studia zanechal a vydal se po stopách svého otce. Stal se husarem Gilániho pluku.

Vojenskou kariéru začal jako 22letý kornet (praporčík) v Dežöfiho (později 3.) husarském pluku. Velmi rychle postupoval na žebříčku vojenských hodností. V sedmé protiturecké válce byl již roku 1738 jmenován kapitánem. Svou odvahou natolik vzbuzoval pozornost velitelských kruhů, že povýšení šla poměrně rychle za sebou. Projevil se jako vynikající taktik, proto byl v roce 1744 ve věku 33 let povýšen na plukovníka a už o tři roky později se stal generálem. Rok 1756 mu přinesl hodnost podmaršálka.

Proslavil se v sedmileté válce (1756–63), zejména přepadením a obsazením Berlína (16. října 1757) v čele asi 3500 husarů a pěšáků, přičemž jeho jednotka při této nebezpečné akci ztratila pouze 10 mužů. Berlín se tehdy vykoupil za 300 000 tolarů, z nichž 25 000 dal Hadik svým vojákům. Zbytek poslal panovnici Marii Terezii. V roce 1758 byl vyznamenán řádem velkokříže Marie Terezie a povýšen na generála kavalérie^[1][2] Ke sklonku války, roku 1762, se stal hlavním velitelem císařských armád bojujících ve Slezsku. Následujícího roku byl jmenován polním maršálem a zároveň i povýšen do hraběcího stavu.

V letech 1764–68 plnil povinnosti jako civilně-vojenský místodržící Sedmihradska. Později byl mezi lety 1772 až 1774 jmenován vojenským místodržícím Haličsko-Vladimirska. Poté až do roku 1790 vykonával funkci prezidenta Dvorské válečné rady (tj. ministra války) ve Vídni.

Tam také roku 1790 zemřel a byl pohřben na svém panství ve Futogu (dnes ve Vojvodině, Srbsko).

Rodina

Za manželku měl hraběnku Františku Lichnowskou, měli spolu tři syny a dceru. Dva jeho synové se vydali na vojenskou dráhu. Syn Karel Josef (1756–1800) se roku 1796 stal polním podmaršálkem a nejmladší Andrej (1764–1840) dosáhl hodnosti husarského generála.