Andrij Parubij

Andrij Volodymyrovyč Parubij (ukrajinsky Андрій Володимирович Парубій, * 31. ledna 1971, Červonohrad) je ukrajinský politik. Po svržení režimu prezidenta Viktora Janukovyče byl jmenován tajemníkem Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny.^[1]

Andrij Volodymyrovyč Parubij
Andrij Volodymyrovyč Parubij (26. ledna 2014)
13. předseda Parlamentu Ukrajiny
Ve funkci: 14. dubna 2016 – 29. srpna 2019
Prezident	Petro Porošenko Volodymyr Zelenskyj
Předchůdce	Volodymyr Hrojsman
Nástupce	Dmytro Razumkov
Stranická příslušnost
Členství	Baťkivščyna Všeukrajinské sdružení „Svoboda“ Naše Ukrajina Front for Change Lidová fronta Evropská Solidarita Social-National Party of Ukraine (1994–2004)
Narození	31. ledna 1971 (54 let) Šeptyckyj
Sídlo	Kyjev
Alma mater	Lvovská univerzita
Profese	politik
Ocenění	Jubilejní medaile k 25. výročí nezávislosti Ukrajiny Řád sv. Ondřeje čestná palná zbraň Řád za zásluhy 3. třídy Řád knížete Jaroslava Moudrého 5. třídy
Webová stránka	www.parubiy.org
Commons	Andriy Parubiy
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Před osamostatněním se Ukrajiny ze svazku Sovětského svazu v roce 1991 byl Parubij nezávislým aktivistou. V roce 1988 byl zatčen a vězněn za pořádání nepovoleného shromáždění.^[2] V roce 1991 založil společně s Olehem Ťahnybokem Sociálně-národní stranu Ukrajiny, která kombinovala radikální nacionalismus s neonacistickými prvky (např. názvem nebo znakem připomínajícím symbol wolfsangel).^[2][3] V letech 1998 až 2004 vedl Parubij polovojenskou složku strany zvanou Vlastenci Ukrajiny.

V roce 2004 byl Parubij jedním z čelných představitelů tzv. oranžové revoluce.^[2][4] V roce 2007 byl zvolen na kandidátce Naší Ukrajiny – Lidové sebeobrany do parlamentu.^[2] Později se v Naší Ukrajině stal členem politické rady. V únoru 2010 požádal Evropský parlament, aby europoslanci přehodnotili svou negativní reakci na vyznamenání Stepana Bandery titulem Hrdina Ukrajiny.^[5]

V únoru 2012 Parubij odešel z Naší Ukrajiny kvůli rozchodu v názorech.^[6] Později byl znovu zvolen do parlamentu, tentokrát za Baťkivščynu.^[7]

Od prosince 2013 do února 2014 byl jedním z komandantů tzv. Euromajdanu,^[8] koordinoval dobrovolnické jednotky obrany účastníků protestů.^[9] Po vítězství Euromajdanu a svržení prezidenta Viktora Janukovyče byl jmenován tajemníkem Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny.