Antonín Bartušek

Antonín Bartušek (11. ledna 1921, Želetava^[1] – 24. dubna 1974, Praha^[2] případně 22. dubna 1974^[1]), užil při vydání básnické sbírky ve Stockholmu pseudonym A.D.Martin,^[2] byl český básník, muzeolog, překladatel, výtvarný kritik a historik umění se zaměřením na scénografii.^[3]

PhDr. Antonín Bartušek
Narození	11. ledna 1921 Želetava Československo Československo
Úmrtí	24. dubna 1974 (ve věku 53 let) nebo 22. dubna 1974 (ve věku 53 let) Praha Československo Československo
Alma mater	Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Povolání	básník, překladatel, historik, spisovatel, muzeolog, památkář, historik umění a kulturní historik
Ocenění	Slavnostní plaketa k výročí založení třebíčského kláštera 1101–2001
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Používal také pseudonymy Reli Bernkopfová, Jana Borová, Jan Barbar.^[4]

Život

Antonín Bartušek se narodil do selského stavení v Želetavě, dětství tak prožíval na usedlosti, ale hospodářství ho netáhlo. Rodiče zvažovali, zda ho dát do učení, ale na doporučení učitelky mu umožnili studovat na gymnáziu. Zde začal mít zájem o literaturu a již od roku 1937 začal publikovat své básně časopisecky.^[2]

Antonín Bartušek vychodil pět tříd školy v Želetavě,^[4] mezi lety 1933 a 1941 navštěvoval třebíčské gymnázium.^[5] Po složení maturitní zkoušky odešel do Prahy, kde byly uzavřeny během 2. světové války vysoké školy a zde pracoval v letech 1941 – 1945 jako advokátní úředník v kanceláři Hynka Sedláčka. Během válečných let spolu s dalšími přáteli (František Toman z Třeště, Jaroslav a Ladislav Točíkovi a Zdena Housová z Jihlavy) začala vydávat cyklostylem množený časopis Vítr, kdy mimo jiné i v tomto časopise vyšly další básně Antonína Bartuška. Po válce spoluzakládá oblastní spolek pro podporu rodáků Vysočina, kdy ve výboru spolku je Vincenc Lesný, Bedřich Fučík a také A. Bartušek.^[2]

V letech 1945–1950 studoval dějiny srovnávací literatury (u Jana Blahoslava Čapka a Václava Černého^[4]), českou literaturu, dějiny výtvarného umění (prof. J. Květ, J. Pešina) a českou historii (prof. Václav Chaloupecký) na pražské filozofické fakultě. V roce 1950 obhájil doktorskou práci.^[6] Při studiu pracoval mezi lety 1946 a 1948 v literárním oddělení Československého rozhlasu. Po skončení studia byl dva roky bez trvalého zaměstnání, v roce 1952 však nastoupil do Ústavu pro teorii a dějiny umění ČSAV v Praze, zde působil do roku 1955.

Od roku 1956 jako ředitel vedl městské muzeum v Třebíči, od roku 1960 do roku 1961 pak Západomoravské muzeum v Třebíči. V muzeu působil jako reformátor, kdy do města přivedl přítele Cyrila Boudu, který rozpracoval za vedení muzea Antonínem Bartuškem skicu panoramatu města Třebíče pro fresku do budovy zámku v Třebíči. V roce 1961 však byl na nátlak OV KSČ vyštván z vedení třebíčského muzea.^[2] V poválečných letech básně moc nepublikoval, i přesto však v roce 1956 pod pseudonymem A.D.Martin vydal sbírku básní Atomový věk ve Stockholmu. Během působení v třebíčském muzeu vydal knihu "Třebíč, metropole západní Moravy", na kterou o deset let později navázal ceněnou knihou "Umělecké památky Třebíče".

Po svém odchodu z Třebíče pracoval v Praze: v Scénografickém ústavu v Praze (historik a teoretik scénografie, 1961–1964) a poté ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody (vědecký pracovník, 1964–1974). V letech 1967–1975 vycházely jeho básně knižně i časopisecky v zahraničí (Německo, Anglie). Překládal především angloamerickou poesii (např. Frost, Crane, Cummings).^[7] Po roce 1965 opět začíná se věnovat básním a v také se stává součástí skupiny autorů kolem sborníku básní Pevný bod. Během práce ve Scénografickém ústavu publikuje v odborném tisku v oblasti scénografie, dějin divadla, jevištního výtvarnictví a v dalších oblastech (časopis Acta scaenographica).^[8][9]

V Třebíči po něm byla v roce 1990 pojmenována ulice Bartuškova.

Pohřben byl v Želetavě.^[10] Byl ženatý, s manželkou Marií měl dceru Reginu.^[4]

Dílo

Poezii se věnovat již v době studiu na gymnáziu, publikoval ve studentském časopis. V roce 1945 vydal první sbírku, později vyšlo ještě několik sbírek jeho básní, některé i v zahraničí.^[1] Věnoval se také překladatelství, kdy přeložil např. díla Simone de Beauvoir, Emmanuela Roblése, Eugene O'Neilla nebo Johna Ardena.^[5]

Básnické dílo

• Daleko od léta, 1941,
• Zakletí, 1942,
• Fragmenty, 1945,
• Sudba, 1947,
• Atomový věk (1956, publikováno pod pseudonymem A.D.Martin ve Stockholmu)^[7]
• Oxymoron, 1965,
• Červené jahody, 1967,
• Tanec ptáka Emu, 1969,
• Antihvězda, 1969,
• Královská procházka, 1971,
• Období mohyl, 1975,
• Změna krajiny, 1977.
• Odvrácená strana zítřka, 2021 (výbor).^[11]

Vědecké práce

• Stavební vývoj bývalého cisterciáckého kláštera ve Žďáře, 1950
• Šternberk na Moravě. Státní hrad, město a okolí, Praha 1951 (s T. Bulionovou-Kubátovou)
• Bítov. Státní hrad a okolí, Praha 1952 (s T. Bulionovou-Kubátovou), 2. vyd. 1956
• Jaroměřice nad Rokytnou, státní zámek, město a okolí, 1954 (s T. Bulionovou-Kubátovou)
• Velké Losiny : státní zámek, město a okolí, 1954 (s B. Lifkou)
• Milotice : státní zámek a okolí, 1954
• Santiniho stavby ve Žďáře nad Sázavou, 1956 (s B. Štormem)
• Gotická nástěnná malba v Čechách a na Moravě I. 1300–1350, Praha 1958 (et al.)
• Třebíč: metropole západní Moravy, 1959
• Vranov nad Dyjí, Praha 1959
• Umělecké památky Jihlavy, Havlíčkův Brod 1960
• Dačice: státní zámek, město a památky v okolí, Praha 1960
• Třebíčsko: pokladnice kulturních památek a přírodních krás, 1961
• Telč, 1961
• Buchlov, Praha 1962 (s M. Zemkem, K. Svobodou)
• Zámecká školní divadla v českých zemích, Praha 1963 (tiskem České Budějovice 2010, ed. Jiří Bláha)
• Umělecké památky Třebíče, Brno 1969 – první syntéza uměleckohistorických – movitých i nemovitých – památek, včetně dějepisných souvislostí.^[2]
• Dějiny Žďáru nad Sázavou II/2, Brno 1970 (s M. Zemkem)