Antonín Eltschkner

Antonín Eltschkner (4. června 1880 Polička^[1] – 22. února 1961 Brno) byl český římskokatolický kněz a významný esperantista, probošt metropolitní kapituly u sv. Víta a pomocný biskup pražský. Na titulárního biskupa zefirského byl vysvěcen jako pražský světící biskup 19. března 1933. Od ledna 1931 do rezignace arcibiskupa Kordače v červenci 1931 byl generálním vikářem pražské arcidiecéze.

Jeho nejdůstojnější Excelence Mons. ThDr. PhDr. Antonín Eltschkner
pomocný (světící) biskup pražský Titulární biskup zefirský generální vikář pražský
Mons. Antonín Eltschkner
Církev	římskokatolická
Jmenování	10. února 1933
Předchůdce	Antonín Podlaha
Nástupce	Bohumil Opatrný
Znak
Svěcení
Biskupské svěcení	19. března 1933 světitel Karel Kašpar 1. spolusvětitel Mořic Pícha 2. spolusvětitel Jan Remiger
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady	Generální vikář pražské arcidiecéze (1931–1931)
Osobní údaje
Datum narození	4. ledna 1880
Místo narození	Polička Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Datum úmrtí	22. února 1961 (ve věku 81 let)
Místo úmrtí	Brno Československo Československo
Místo pohřbení	Břevnovský hřbitov
Vyznání	římskokatolické
Povolání	Církevní heraldika Římskokatolický duchovní
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

V roce 1940 měl být jmenován biskupem českobudějovickým, ale německé okupační orgány to znemožnily a po válce z toho sešlo. Po poválečném jmenování Josefa Berana pražským arcibiskupem a Josefa Hloucha českobudějovickým biskupem zahořkl, neboť se cítil neprávem odstaven, a zejména vůči Beranovi se choval údajně velice nepřátelsky, což byl možná jeden z důvodů, že zůstal jediným katolickým biskupem, kterého komunisté na počátku 50. let nechali v českých zemích veřejně působit, zatímco ostatní internovali.^[2] Za komunistického režimu se na jedné straně v menší míře podílel na tvorbě struktur skryté církve, na druhé straně složil komunisty předložený „slib věrnosti republice“ a spolupracoval s „Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultou“. V roce 1949 tajně vysvětil Kajetána Matouška pomocným biskupem pražským.

Spor o jmenování biskupem českobudějovickým

Znak biskupa Antonína Eltschknera

V roce 1940 se jeho osoba stala předmětem diplomatického incidentu mezi Vatikánem a nacistickým Německem. Vatikán jej totiž bez předchozí konzultace s německými okupačními orgány jmenoval biskupem českobudějovickým a teprve poté, co jmenování provedl, informoval německé představitele. Nacistické Německo protestovalo proti tomuto rozhodnutí s tím, že chce biskupa německého původu a že Vatikán má jmenování biskupa s jeho představiteli konzultovat. Vatikán to odmítl s tím, že diecézi s českou většinou přísluší český biskup a že německá vláda nemá právo zasahovat do jmenování biskupů na území, které mu nenáleží. Německo sice muselo uznat, že poslední argument je platný (Čechy oficiálně nebyly jeho územím, ale protektorátem), nicméně považovalo takový postup za nepřátelský akt. Vatikán se nakonec rozhodl jmenování zatím nezveřejňovat (protože Eltschkner by se reálně úřadu nikdy ujmout nemohl) a ponechat řízení diecéze na generálním vikáři. Demonstrativně však ponechal Eltschknera provádět na daném území kněžská svěcení a biřmování. Původně se předpokládalo, že se ujme úřadu sídelního biskupa ihned, jakmile to situace umožní, posléze se však objevily další jiné okolnosti, které vedly k tomu, že se i po zániku protektorátu a porážce Německa uveřejnění jmenování nekonalo. Biskupem českobudějovickým byl nakonec jmenován v roce 1947 monsignore ThDr. Josef Hlouch. Závěr života prožil biskup Eltschkner na Moravě, nejdříve v Mikulově (na konci padesátých let), poté v Brně, kde také zemřel.^[3] Pohřben je na pražském břevnovském hřbitově U Svaté Markéty.^[4]

Vztah k esperantu

Byl předsedou Ligy katolických esperantistů v Československu, od roku 1925 členem esperantské sekce „Katolické rady“. Ve svém biskupském znaku měl zelenou pěticípou hvězdu se žlutobílým křížem, symbol katolických esperantistů.

Biskupská genealogie

Následující tabulka obsahuje genealogický strom, který ukazuje vztah mezi svěcencem a světitelem – pro každého biskupa na seznamu je předchůdcem jeho světitel, zatímco následovníkem je biskup, kterého vysvětil.^[5] Rekonstrukcím a vyhledáním původu v rodové linii ze zabývá historiografická disciplína biskupská genealogie.

1. kardinál Scipione Rebiba
2. kardinál Giulio Antonio Santorio
3. kardinál Girolamo Bernerio, OP
4. arcibiskup Galeazzo Sanvitale
5. kardinál Ludovico Ludovisi
6. kardinál Luigi Caetani
7. kardinál Ulderico Carpegna
8. kardinál Paluzzo Paluzzi Altieri Degli Albertoni
9. papež Benedikt XIII.
10. papež Benedikt XIV.
11. arcibiskup Enrico Enríquez
12. arcibiskup Manuel Quintano Bonifaz
13. kardinál Buenaventura Córdoba Espinosa de la Cerda
14. kardinál Giuseppe Maria Doria Pamphilj
15. papež Pius VIII.
16. papež Pius IX.
17. kardinál Gustav Adolf von Hohenlohe-Schillingsfürst
18. arcibiskup Salvatore Magnasco
19. arcibiskup Gaetano Alimonda
20. arcibiskup Teodoro Valfrè di Bonzo
21. arcibiskup František Kordač
22. arcibiskup Karel Kašpar
23. Antonín Eltschkner