Arvid Horn

Hrabě Arvid Bernhard Horn af Ekebyholm (6. dubna 1664 Salo - 18. dubna 1742 Rimbo)^[1] byl švédský generál, diplomat a politik, člen šlechtické rodiny Hornů. Působil jako kancléř královské rady (1710–1719 a 1720–1738) a byl jednou z vedoucích osobností švédského období tzv. svobody.

Hrabě Arvid Berhard Horn af Ekebyholm,
Narození	6. dubna 1664 Halikko
Úmrtí	18. dubna 1742 (ve věku 78 let) Ekebyholmský zámek
Choť	Anna Beata Ehrenstéenová (1696–1703) Q135652021 (1705–1708) Margareta Gyllenstiernová (od 1740)
Děti	Eva Hornová af Ekebyholm Adam Horn af Ekebyholm
Rodiče	Gustav Horn af Kanckas
Příbuzní	Christer Horn (bratr) Eva Helena Löwenová (vnučka)
Vojenská kariéra
Hodnost	generálporučík
Bitvy	severní válka devítiletá válka
multimediální obsah na Commons

Životopis

Arvid Horn v roce 1706

Arvid Bernhard Horn af Ekebyholm se narodil ve Finsku, které bylo tehdy součástí Švédska. Jeho rodiče byli plukovník Gustaf Horn af Kanckas a Anna Helena von Gertten. Po ukončení studií na univerzitě v Turku vstoupil do švédské královské armády a stal se mušketýrem. V roce 1685 byl jmenován poručíkem. Několik následujících let sloužil v Nizozemsku, Uhrách u knížete Evžena Savojského a ve Flandrech u prince Jiřího Friedricha von Waldeck.^[2] V roce 1700 byl švédským králem Karel XII. jmenován generálmajorem a získal titul barona. Na začátku severní války se zúčastnil válečných tažení spolu se švédským králem. Účastnil se bitvy u Narvy v roce 1700 a poté v roce 1702 byl součástí švédského vojska v bitvě u Kliszowa, kde byl zraněn. V roce 1704 jej švédský král Karel XII. pověřil diplomatickým jednáním v Polsku, kde vnutil polské šlechtě sesazení polského krále Augusta II. Silného a zvolení nového krále Stanislava I. Leszczyńského. Následně jej sesazený polský král obklíčil ve Varšavě a byl nucen se vzdát, díky výměně vězňů byl propuštěn.^[3] V roce 1705 se stal členem královské rady, následně se stal kancléřem univerzity v estonském Pärnu a guvernérem. Po zdrcující porážce bitvě u Poltavy v roce 1709 prosazoval Horn samostatnou politiku, která oslabila jeho vztahy s králem, ten byl držen v tureckém zajetí. Od roku 1710 vedl královskou radu a byl předsedou válečné rady. Arvid Horn byl v letech 1710 a 1713 pro svolání stavů, nakonec je rozpustil. Po smrti Karla XII. v roce 1718 přesvědčil švédskou princeznu Ulriku Eleonoru, která měla být budoucí švédskou královnou, aby se zřekla svých neomezených pravomocí vlády (absolutní monarchie). Později protestoval proti způsobu vládnutí švédské královny a odstoupil ze švédské královské rady. V roce 1720 byl zvolen za stranu tzv. čapek (Mössorna) maršálkem (švédský: lantmarskalk) stavovského Riksdagu. Zasloužil se o rezignaci královny a zvolení nového švédského krále Fredericka I. Byl zastáncem opatrné politiky, byl si vědom, že Švédsko potřebuje mír. Arvid Horn byl odpůrcem jakékoliv války. V roce 1727 se Švédsko připojilo s jeho k Hannoverské alianci, která byla obrannou alianci Velké Británie, Francie a Pruska. V roce 1734 byla vydána kniha zákonů, která revidovala zákony království z 15. století.^[2] V stejném roce došlo k válce o polské následnictví, Švédsko zůstala neutrální. Jeho vláda se stala terčem kritiky. Strany usilují o válku a zpětné získání švédských pozic v Evropě, vedli proti němu štvavou kampaň, která ho měla pošpinit a dostat ho z královské rady. V roce 1738 získala v Riskdagu převahu Strana válečníků - Hattarna, která jej odvolala. Zbytek života strávil Arvid Horn na svém panství v Ekebyholms slott.

Rodina

• manželka Anna Beata Ehrensten
  • 1) Carl (1699-1699)
  • 2) Carl Fredrik (1700-1707)

• manželka Inge Törnflycht
  • 3 děti

• manželka Margareta Gyllenstierna af Fågelvik
  • Nils Gustaf (1712-1714)
  • Ulrika Anna (1713-1714)
  • Eva ( 1716-1790)
  • Adam (1717-1778)
  • Fredrika Eleonora (1721-1750)^[2][4]