Bedřich Loewenstein

Bedřich Loewenstein (29. června 1929 v Praze – 11. května 2017 Berlín^[2]) byl významný česko-německý historik se specializací na moderní evropské dějiny a přesahem do dalších společenskovědních disciplín.

Prof. PhDr. Bedřich Loewenstein, CSc.
Narození	29. června 1929 nebo 20. června 1929 Praha
Úmrtí	11. května 2017 (ve věku 87 let) Berlín
Povolání	pedagog, historik, překladatel, učitel, vysokoškolský učitel a publicista
Zaměstnavatel	Svobodná univerzita Berlín
Choť	Marie Stryjová
Děti	Miriam Löwensteinová
Rodiče	Arnold Löwenstein[1]
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Život

Narodil se jako syn lékaře ve smíšené česko-německo-židovské rodině, což byl důvod, proč byl po nástupu nacismu vyloučen z gymnázia a následně totálně nasazen. Po maturitě se rozhodl pro studium filozofie, odkud byl rovněž vyloučen, tentokrát z politických důvodů. Pracoval na stavbě, pak absolvoval vojenskou službu a v letech 1953–1956 studoval historii na základě výjimky udělené ministerstvem školství. Studium ukončil diplomovou prací u prof. Josefa Polišenského.^[3]

Krátce působil jako redaktor časopisu Dějepis ve škole, poté až do roku 1970 pracoval v Historickém ústavu ČSAV. Zabýval se především moderními německými dějinami, především pak specifikem německého vývoje a předpoklady pro nástup nacismu. Kromě toho se postupně zaměřoval na mezioborová historicko-sociální témata a obecnější otázky krize evropské civilizace.^[4]

V 60. letech navázal styky se intelektuály v Západním Německu, kam rovněž jezdil přednášet, a v téže době vyšla jeho populární studie o Bismarckovi. Po nástupu normalizace byl z ČSAV propuštěn a následoval zákaz publikování. Jako tlumočník na velvyslanectví SRN následně pomohl vytvořit vazby mezi disentem a exilem a zároveň publikoval v samizdatu. V roce 1979 přijal nabídku profesury na Freie Universität v Berlíně, kde působil do roku 1994. Po sametové revoluci též přednášel na Univerzitě Karlově. Stále více tíhnul k interdisciplinárnímu pojetí zkoumaných témat, jimž se věnoval jak v komplexně pojatých syntézách, tak v množství esejí. Ke stěžejním tématům tohoto období patří modernita, evropský nacionalismus a psychologické aspekty historického vývoje.

Loewenstein byl členem Collegia Carolina a korespondujícím členem Berliner Wissenschaftliche Gesellschaft. Od roku 2000 byl čestným členem Učené společnosti České republiky.^[5] Před smrtí působil jako vědecký publicista.

Rodina

Jeho manželkou byla lingvistka a spisovatelka Marie Stryová. Manželé měli dvě dcery. Starší Miriam Löwensteinová (1958) je významná česká koreanistka a překladatelka, vedoucí oddělení koreanistiky Ústavu asijských studií FF UK v Praze.^[6] Mladší Šimona (1964) odešla s otcem do Západního Berlína, kde vystudovala historii, filozofii a ekonomii a odborně se zaměřuje na česko-německé vztahy, dějiny evropského myšlení, filozofii Emanuela Rádla a překládá z češtiny.^[7]

Knižní publikace

• Otto von Bismarck. Praha : Svoboda, 1968.
• Plädoyer für die Zivilisation. Hamburg : Hoffmann und Campe, 1973.
• Der Entwurf der Moderne. Vom Geist der bürgerlichen Gesellschaft und Zivilisation. Essen : Reimar Hobbing, 1987.
• 6mal Prag. München : Piper, 1988. (pod pseudonymem Fritz Böhm)
• Problemfelder der Moderne. Elemente politischer Kultur. Darmstadt : Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1990.
• My a ti druzí. Dějiny, psychologie, antropologie. Brno : Doplněk, 1997.
• Wir und die anderen. Historische und kultursoziologische Betrachtungen. Dresden : Thelem, 2003.
• Pêle-mêle : Loewensteinova abeceda. 500 glos ze zápisníku. Praha : NLN 2007.
• Víra v pokrok. Dějiny jedné evropské ideje. Praha : OIKOYMENH, 2009.
• Glosy ze zápisníku. Minimyšlenky v abecedním pořadí. Praha : SLON, 2012.
• Kurt Sontheimers Republik. Göttingen : V&R unipress, 2013.
• Občanská společnost a její krize. Eseje historické a filosofické. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2015.
• Násilí: jiná moderna. Praha : Historický ústav, 2017 (spolu s Milanem Hlavačkou, Františkem Šístkem a kol.).

Sborník prací Středověk 20. století (Praha, 1970) byl z důvodu nastupující normalizace (až na pár kusů) zničen.

Ocenění

• Medaile Františka Palackého (Akademie věd, 1999)
• Stříbrná pamětní medaile (Univerzita Karlova, 2010)
• Kříž za zásluhy na klopě (SRN, 2011)