Beda Dudík

Beda Dudík, vlastním jménem František (v německé literatuře uváděn jako Beda Franz Dudik, 29. ledna 1815, Kojetín^[1] – 18. ledna 1890, Rajhrad^[2]), byl moravský historiograf a církevní historik, kněz a benediktinský mnich v Rajhradském klášteře. Jméno Beda přijal při vstupu do řádu (podle Bedy Ctihodného). Od roku 1884 byl titulárním opatem v té době již neexistujícího kláštera v Třebíči.

Beda (František) Dudík
Beda Dudík v roce 1888
Rodné jméno	František Dudík
Narození	29. ledna 1815 Kojetín Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	18. ledna 1890 (ve věku 74 let) Rajhrad Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtí	cévní mozková příhoda
Místo pohřbení	kostel Povýšení svatého Kříže Rajhrad
Národnost	Moravané
Alma mater	Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži Univerzita Palackého v Olomouci
Povolání	katolický kněz, regionální historik, medievalista, spisovatel, učitel, historik a archivář
Zaměstnavatel	Vídeňská univerzita
Ocenění	rytíř Řádu Františka Josefa Řád Medžidie Řád sv. Anny Řád sv. Stanislava Rytířský řád Božího hrobu jeruzalémského … více na Wikidatech
Nábož. vyznání	katolická církev
Rodiče	Vincenc Dudík
Příbuzní	Antonín Dudík a Eduard Dudík (sourozenci)
Funkce	opat (od 1884)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Narodil se v Kojetíně jako nejstarší z devíti dětí v rodině perníkáře a voskaře Vincence a Magdaleny Dudíkových. Studoval nejprve v Kroměříži a poté v Brně, kde se potkal s benediktinem Řehořem Volným. Možná i díky jeho vzoru se stal řeholníkem. Na kněze byl vysvěcen 20. srpna 1840.

Působil jako učitel filosofie v Brně i jako docent ve Vídni. V roce 1851 byl vyslán moravským zemským výborem do Švédska, aby pátral po knihách, které byly odvezeny Švédy za třicetileté války.^[3] I jeho zásluhou se v roce 1877 navrátilo zpět 21 nejcennějších svazků. Později po nich pátral i v Římě, kam švédská královna Kristina některé rukopisy později převezla. Pátrání v archivech v Monte Cassinu a ve Vatikánu v letech 1852–1853 přineslo, podobně jako v případě Palackého, nejvýznamnější výsledky.^[3] Moravskou veřejnost seznámil se svými výzkumnými výsledky z cest prostřednictvím děl Forschungen im Schweden für Mährens Geschichte (1852) a Iter Romanorum (1855).^[3]

Bedův rukopis

Náhrobek Bedy Dudíka na rajhradském hřbitově

Od roku 1853 pracoval ve Vídni, kde uspořádával archiv řádu Německých rytířů. Při této činnosti sebral dostatek materiálu na další dílo: o vpádu Švédů do Čech. V roce 1856 navrhl reformu rakouského archivnictví, ta však nebyla schválena.

Roku 1859 byl jmenován moravským zemským historiografem. Stejnou funkci v Čechách zastával František Palacký, Bedovi se proto později přezdívalo „Moravský Palacký“".^[4] Tentýž rok se stal docentem středověkých dějin.

Jeho hlavním dílem je dvanáctisvazková Mährens allgemeine Geschichte, pojatá tak podrobně, že se dostal pouze k roku 1350. V tomto díle zpochybnil, že velkomoravský Veligrad je totožný s dnešním Velehradem, za což byl velice kritizován a později v českém vydání tato zmínka již chybí. Dnešní výzkumy mu ale do jisté míry dávají za pravdu. V letech 1870–1884 vycházela v češtině pod zkráceným názvem Dějiny Moravy.^[3]

Roku 1866 byl jako válečný zpravodaj v Itálii. Roku 1869 byl jako osobní kaplan císaře Františka Josefa I. členem delegace při otevírání Suezského průplavu, o této cestě napsal knihu Kaiser-Reise nach dem Oriente

Za celý život napsal asi 90 děl. Obdržel četná vyznamenání (viz foto). Roku 1884 byl jmenován titulárním opatem kláštera v Třebíči. Zemřel na mozkovou mrtvici 18. ledna 1890 ve věku čtyřiasedmdesáti let. O dva dny později byl pohřben v areálu benediktinského kláštera v Rajhradě.^[5]

Jeho bratr Antonín byl též knězem a spisovatelem, bratr Eduard se stal starostou Kojetína.

Zajímavosti

• Po Dudíkovi se jmenují ulice v Kojetíně, Brně-Řečkovicích a Rajhradě.
• Po celý život dbal o to, aby se jeho jméno psalo s dlouhým í, což pro některé německé noviny představovalo velký problém.
• Svá vyznamenání odkázal klášteru – nechal z nich udělat kalich, v jehož podstavě jsou drahé kameny z těchto medailí.

Dílo

Dudík byl velmi plodným spisovatelem, napsal asi 90 děl. Asi nejdůležitějším dílem jsou jeho Dějiny Moravy, z dalších alespoň:

• Geschichte des Benediktinerstiftes Raigern (Dějiny benediktinského kláštera Rajhrad, 2 sv., Brno 1849; 2. vyd., Wien 1868)
• Mährens Geschichtsquellen (Prameny moravských dějin, Brno 1850)
• Chronik der Stadt Olmütz über die Jahre 1619 und 1620 (Kronika města Olomouce v letech 1619 a 1620, Brno, Rohrer 1851 [=SchrHSS 1 (1851)].
• Forschungen in Schweden für Mährens Geschichte (Výzkum moravských dějin ve Švédsku, Brno 1852)
• Iter Romanum (Římská cesta, 2 sv., Wien 1855)
• Des Herzogtums Troppau ehemalige Stellung zur Markgrafschaft Mähren (Vévodství opavské a jeho dřívější postavení k markrabství moravskému, Wien 1857)
• Olmützer Sammel-Chronik vom Jahre 1432 bis 1656 (Olomoucká souborná kronika od roku 1432 do 1656, Brno, Rohrer 1858.
• Waldsteins Korrespondenz (Valdštejnova korespondence, Wien 1865-66)
• Waldstein von seiner Enthebung bis zur abermaligen Übernahme des Armeekommandos (Valdštejn od svého propuštění po druhé převzetí armádního velení, Wien 1858)
• Des hohen Deutschen Ritterordens Münzsammlung in Wien (Mincovní sbírka Řádu německých rytířů ve Vídni, Wien 1858)
• Kleinodien des Deutschen Ritterordens (Poklady Řádu německých rytířů, Wien 1866)
• Archive im Königreich Galizien und Lodomerien (Wien 1867)
• Erinnerungen aus dem Feldzug in Italien 1866 (Vzpomínky z tažení do Itálie 1866. Wien 1867)
• Preussen in Mähren im Jahre 1742 (Prusové na Moravě v roce 1742. Wien 1869)
• Bericht über die Diöcese Olmütz durch den Cardinal Franz von Dietrichstein im Jahre 1634 (Zpráva kardinála Dietrichštejna o olomoucké diecézi v roce 1634, AÖG 42 (1870) 213–231.
• Statuten der Diözese Olmütz vom Jahre 1568 (Statuta olomoucké diecéze z roku 1568), Brno 1870.
• Bibliothek und Archiv im fürsterzbischöflichen Schlosse zu Kremsier (Knihovna a archiv v knížecím arcibiskupském zámku Kroměříž, Wien, Wilhelm Braumeister 1870.
• Reformations-Artikeln des Erzbischof’s von Prag Anton Brus aus dem Jahre 1564 (Reformační články pražského arcibiskupa Antona Bruse z roku 1564), AÖG 46 (1871) 215-234.
• Handschriften der Bibliothek des Metropolitancapitels in Olmütz, (Rukopisy knihovny metropolitní kapituly v Olomouci) Sitzungs-Berichte der kaiserlichen Akademie der Wissenschaften, Phil.-Hist. Classe, Bd. 81, 1876.
• (česky) Dějiny knihtiskařství na Moravě od vzniku jeho až do roku 1621, Brno, vlastním nákladem 1876.
• Schweden in Böhmen und Mähren 1640–1660 (Švédové v Čechách a na Moravě 1640-1660. Wien 1879)
• Geschichtliche Entwickelung der Buchdruckerkunst in Mähren von 1486 bis 1621 (Historický vývoj knihtisku na Moravě od 1486 do 1621. Brno 1879) Dostupné online
• Mährens allgemeine Geschichte (Obecné dějiny Moravy. 12 sv., Brno 1860–89)
• (česky) Dějiny Moravy, 1-9, přepracované české vydání, Praha, F. Tempský 1875–1884.
• Correspondenz Kaisers Ferdinand II. und seiner erlauchten Familie mit P. Martinus Becanus und P. Wilhelm Lamormaini, kaiserlichen Beichtvätern S. J. (Korespondence císaře Ferdinanda II. a jeho jasné rodiny s P. Becanem a P. Lamormainem, jezuitskými zpovědníky. AÖG 54 (1876) 219–350.