Carl Philipp Emanuel Bach
německý cembalista a skladatel From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Carl Philipp Emanuel Bach (8. března 1714, Výmar – 14. prosince 1788, Hamburk), druhý nejstarší syn Johanna Sebastiana Bacha a jeho manželky Marie Barbary Bachové, proslul jako cembalista, skladatel a pedagog.
Remove ads
Život
Stejně jako jeho starší bratr Wilhelm Friedmann začal od roku 1723 navštěvovat Školu u svatého Tomáše v Lipsku, kde jejich otec učil. V mládí prošel u otce důkladným kontrapunktickým školením.[2] Roku 1731 začal na Lipské univerzitě studovat práva. Když se mu roku 1733 nepodařilo získat místo varhaníka v Naumburgu, odešel o rok později do Frankfurtu nad Odrou, kde na tamní univerzitě pokračoval ve studiu práv. Zde založil Collegium musicum a přivydělával si výukou hry na cembalo.[3]
V roce 1738 se Carl Philipp Emanuel definitivně rozhodl pro hudbu. Jeho další tvůrčí dráha přinesla odklon od barokního směru k novému hudebnímu myšlení raného klasicismu. Nicméně seriózní, myšlenkově hluboký umělecký projev jeho otce zůstal i jemu vlastní a projevil se v jeho tvorbě osobitou výrazovou hloubkou. V uvedeném roce 1738 získal Bach místo cembalisty v kapele prince a později pruského krále Fridricha II. Zde zůstal téměř třicet let. Kapela působila střídavě v Berlíně a v Postupimi. V roce 1744 se oženil s nejmladší dcerou berlínského obchodníka s vínem, s Johannou Marií Dannemannovou.[2] V průběhu let 1745–1748 se manželům narodily tři děti: Johann Adam, Anna Carolina Philippina a Johann Sebastian. Roku 1747 přijel rodinu do Berlína navštívit Carlův otec.[4] Muzikální Fridrich II. využil pobytu proslulého skladatele a zadal mu téma k improvizaci. Johann Sebastian Bach téma použil jako základ pro svůj cyklus ricercarů Hudební obětina.[5]
Bach nebyl ve službách vrtkavého krále příliš spokojen. Jeho roční plat ve výši 300 tolarů byl ve srovnání s 2000 tolary flétnisty Johanna Joachima Quantze a kapelníka králova orchestru Carla Heinrich Grauna nízký. Italský kastrát Felice Salimbeni si v sezóně 1750/1751 vydělal dokonce 4400 tolarů.[6] V roce 1753 se Bach marně ucházel o místo varhaníka v Žitavě, dva roky nato neuspěl v konkurzu na učitele ve Škole u svatého Tomáše v Lipsku, kterou kdysi sám navštěvoval.[7] Ze skladatelského hlediska ale bylo Bachovo berlínské období plodné. Kromě komorní hudby složil v té době 35 koncertů pro cembalo a 8 symfonií. V Berlíně také Bach získal přístup do kroužku tamních literátů, píšících ve stylu anakreontiky. Jeho blízkým přítelem se stal vůdčí představitel tohoto směru, Johann Wilhelm Ludwig Gleim, seznámil se zde také s Lessingem.
V roce 1767 přesídlil do Hamburku, kde převzal po Telemannovi úřad regenschoriho pěti tamních největších kostelů a kromě toho funkci kantora na gymnáziu zvaném Johanneum. Zvítězil tehdy v konkurzu, kterého se také zúčastnil jeho starší bratr Wilhelm Friedemann a další hudebníci. Stal se čelnou osobností hudebního života tohoto svobodného města, přátelil se s významnými německými básníky a dalšími umělci. Jako jeden z prvních v Německu organizoval veřejné koncerty.
Zemřel 14. prosince 1788 na tuberkulózu. Byl pochován v kryptě evangelického kostela svatého Michala v Hamburku.
Remove ads
Tvorba
Největší význam má jeho instrumentální tvorba – koncerty pro cembalo a orchestr, klavírní sonáty, triové sonáty a smyčcové kvartety. Skládal také oratoria, pašije a kantáty Nejrozsáhlejší je ovšem Bachova tvorba pro sólové cembalo: složil pro tento nástroj 210 sonát. V nich dospěl nejen k pozoruhodné úrovni nástrojové sazby, nýbrž i k vývojovému pokroku v oblasti hudebního výrazu nového slohu: stal se charakteristickým představitelem tendence Sturm und Drang, projevující se obzvláště intenzitou výrazu zejména v polohách vášnivých a citově vypjatých, které předznamenaly v období raného klasicismu situaci, označovanou též jako romantická krize. K dosažení vysokého stupně výrazové intenzity jsou u Bacha zapojeny všechny složky hudební řeči – osobitou formulací témat počínaje a jejich harmonickým výkladem i nástrojovou stylizací konče. Objevují se i programní názvy, které mají blíže specifikovat vlastní hudební obsah díla. Svým pojetím klavírní sonáty ovlivnil řadu dalších skladatelů včetně Josepha Haydna a W. A. Mozarta. Ve vokálním oboru je autorem oratorií a velkého počtu chrámových skladeb, písní, árií a ód s duchovním i světským obsahem. Je také autorem jednoho z nejvýznamnějších pramenů o předklasické hudební interpretaci a estetice: Versuch über die wahre Art das Clavier zu spielen (Studie o pravém umění klavírní hry). První díl tohoto spisu byl vydán v roce 1753, druhý roku 1762. Soupis Bachova díla pořídil belgický muzikolog Alfred Wotquenne (1867–1939).[8]
Pro své současníky představoval "velkého Bacha" právě on, nikoliv jeho otec. Carl Philipp Emanuel Bach byl raný představitel nového typu umělce, respektovaného génia, který postupně nahrazoval představu hudebníka jako řemeslníka.[9]
Carl Philipp Emanuel Bach používal pro svá vystoupení nástroje (klavichord a fortepiano) od Gottfrieda Silbermanna,[10] v té době známého výrobce klávesových nástrojů.[11] V roce 2020 byla Paulem McNultym vyrobena kopie fortepiana podobného tomu které používal Bach — od Gottfrieda Silbermanna z roku 1759.[12]
Remove ads
Nahrávky na soudobých nástrojích
- Edna Stern, Amandine Beyer. Carl Philipp Emanuel Bach. 4 Sonatas for Violin and fortepiano. Nahráno na replice klavíru Walter of Paula McNultyho
- Les Adieux, Andreas Staier. Carl Philipp Emanuel Bach. Chamber Music - Quartets for Fortepiano. Replika historického klavíru od Christophera Clarka
- Gustav Leonhardt. Carl Philipp Emanuel Bach. Concerto No 1 in D Minor. Nahráno na replice cembala Blanchet (od Downyho, rok 1975)
Fotogalerie
Carl Philipp Emanuel Bach
Zleva hamburský pastor Stöttrup, Bach a portrétista Andreas Sturm v roce 1784
Jeho hrob v kryptě kostela sv. Michala v Hamburku
Bachův portrét od Andrease Stöttrupa z roku 1785
.jpg)
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads