Chiara Samugheo

Chiara Samugheo (25. března 1935 Bari – 13. ledna 2022 tamtéž) byla italská neorealistická fotografka a fotožurnalistka.^[1] Byla známá jako první profesionální fotografka v Itálii, která si vybudovala reputaci během 50. a 60. let fotografováním filmových hvězd a celebrit ve své zemi.^[2][3][4]

Chiara Samugheo
Rodné jméno	Chiara Paparella
Narození	25. března 1935 Bari
Úmrtí	13. ledna 2022 (ve věku 86 let) Bari
Povolání	fotografka a fotoreportérka
Partner(ka)	Pasquale Prunas
Ocenění	rytíř Řádu zásluh o Italskou republiku
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Životopis

Chiara Samugheo, vlastním jménem Chiara Paparella, chtěla odmala skládat hudbu. Zatímco si ji rodiče představovali jako učitelku, ona v roce 1953, v roce svých 18. narozenin, odešla do Milána. Začala navštěvovat tehdejší intelektuální prostředí: Enzo Biagi, Alberto Moravia, Pier Paolo Pasolini a Giorgio Strehler, kteří jí navrhli, aby chodil na lekce dramatu a pantomimy^[5]. Během tohoto období se setkala s Pasqualem Prunasem, zakladatelem kulturního časopisu Sud a tím, s kým později sdílela svůj život. Byl také u původu jejího uměleckého jména, protože navrhl, aby si vzal jméno města na Sardinii, Samugheo^[6]. Nasměroval ji k vedení nového časopisu Le Ore, který je orientována na mezinárodní fotožurnalistiku, v duchu Paris Match.

Zpočátku se snažila být zpravodajkou, ale poté, co se setkala s jedním z nejvýznamnějších fotografů těch let, Federicem Patellanim, rozhodla se pracovat pro něj. Jejími prvními fotografickými pracemi byly reportáže o magicko-náboženských fenoménech jižní Itálie, jako jsou Tarantismo, a o problémech italské společnosti, fotografovala neapolské slumy a cikány ve vězení.

Následně produkovala fotografická díla pro největší mezinárodní periodika, obálky významných časopisů a vydala několik knih. Od konce 50. let fotografovala největší mezinárodní hvězdy (jako Liz Taylorová, Shirley MacLaine, Monica Vittiová, Sophia Lorenová, Claudia Cardinalová nebo Gina Lollobrigida)^[7][8]. Éra „sladký život“ přináší úspěch nového typu fotožurnalistiky a recenzí, kde hvězdný systém představuje znamení pokroku. Obálky a zprávy musí uvádět divu – ženu, jako předmět touhy. Fotografie Chiary Samugheo vycházejí z tohoto kontextu, ale jejich cílem je vrátit tělu-objektu divy skutečnou ženskost a osobnost, něco intimního, na rozdíl od pomíjivého prostředí postaveného kolem jejich těl, čímž přispívají k mytologii italské kinematografie.

Na svém kontě má více než 165 000 záběrů. Působivé fotografické archivy Chiary Samugheo jsou uloženy v Centre for Studies and Communication Archives (CSAC) Univerzity v Parmě.^[9][10]

Reputace Chiary Samugheo rostla díky jejímu působení v Hollywoodu (zejména byla hostem producenta Joe Pasternaka ), ve Španělsku, v Rusku, v Japonsku.

Poté, co několik let žila v Římě, se přestěhovala do Nice, kde pracovala ve svém ateliéru na Rue Droite, ulici umělců. Je čestnou občankou Francie a 2. června 2003 obdržela titul Cavaliere della Repubblica Italiana.

Její práce je zahrnuta ve sbírce Muzea umění Houston^[11] a je archivována v Centre des études et Archives de la Communication (CSAC) Parmské univerzity.^[12]

Zemřela v Bari dne 13. ledna 2022 ve věku 86 let.^[13]

Publikace

• Costumi di Sardegna, 1982^[14]
• Sardegna nel Sinis
• Stelle di carta, 1984^[15]
• O dolce mio, 1985
• Lucca e la Lucchesia
• Vanità sarda
• Vicenza e Palladio
• Sardegna, quasi un continente
• I Nebrodi
• Bacco in Sardegna
• Natura magica della Sardegna
• Le corti del verde
• Al cinema con le stelle
• Il reale e l'effimero
• Cento dive
• Cento anni di cinema
• Carnaval de Rio

Sbírky

Autorčino dílo se nachází v následující stálé sbírce:

• Muzeum umění Houston^[11]