Skunk jižní

Skunk jižní^[2] (Conepatus humboldtii) je šelma z čeledi skunkovití (Mephitidae) přirozeně se vyskytující v otevřených travnatých oblastech Patagonie v oblastech jižní Argentiny a Chile.

Skunk jižní
Skunk jižní, Patagonie
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Podkmen	obratlovci (Vertebrata)
Třída	savci (Mammalia)
Řád	šelmy (Carnivora)
Čeleď	skunkovití (Mephitidae)
Rod	skunk (Conepatus)
Binomické jméno
Conepatus humboldtii  (Gray, 1837)
Areál rozšíření skunka jižního Areál rozšíření skunka jižního
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Popis

Tento skunk je malý a podsaditý, s neosrstěným čumákem, který je protáhlý a uzpůsobený k lovu střevlíků, kobylek a cvrčků. Srst je hnědo-rezavá se dvěma symetrickými bílými pruhy po obou stranách hřbetu, sahajícími až k ocasu. Délka těla se pohybuje mezi 30 až 34 cm, délka ocasu pak činí 17 až 21 cm. Obvykle dosahuje váhy mezi 1,5 až 3 kg. Skunk má dlouhé drápy a dobře vyvinuté přední končetiny, aby s nimi mohl hrabat při hledání kořisti.^[3]

Jeho zuby jsou uzpůsobeny ke konzumaci bezobratlých a ovoce. Spodní stoličky pak umožňují drcení tvrdé potravy. Podobně uzpůsobené stoličky má i jihoamerický pes argentinský.^[3] Stavba lebky a zubů tak je podobně jako u ostatních jihoamerických skunků primitivnější než u jejich severoamerických příbuzných.^[4]

Rozšíření a habitat

Rozšířeni jsou v oblasti Patagonie v jižním Chile a v jižní Argentině a jsou tak nejjižněji žijícím druhem skunka. Žije v otevřených travnatých oblastech a lze jej nalézt i v blízkosti lidských sídel. Vyskytuje s v nadmořských výškách 200 až 700 m.^[5] Skunci jižní jsou často ohrožováni a loveni většími predátory, jako je pes horský, pes argentinský, kočka slaništní, kočka horská nebo puma americká.^[6]

Ekologie a chování

Tito skunci jsou všežraví, živí se především hmyzem, ale loví i menší obratlovce. Během zimy, kdy je méně hmyzu, se živí i mršinami. K jejich potravě patří také ovoce.^[3]

Jsou to živočichové aktivní především při úsvitu a za soumraku. Aktivně loví jen občas, nejčastěji si vybírají kořist, kterou je snadné polapit. V zimním období přechází z otevřených travnatých stanovišť do keřovitých až lesnatých oblastí a do horských poloh, protože množství hmyzu v té době klesá, a tak hledají alternativní zdroje potravy.^[3]