Delfínec velrybovitý
druh malého kytovce From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Delfínec velrybovitý (Lissodelphis borealis) je druh menšího delfínovitého kytovce, který představuje jednoho ze dvou zástupců rodu Lissodelphis. Vyskytuje se v chladných až teplých vodách Tichého oceánu.
Remove ads
Systematika
Druh popsal v roce 1849[2] americký přírodovědec Titian Peale jako Delphinapterus borealis .[3][4] Druh byl později přeřazen do rodu Lissodelphis. Název rodu pochází z řeckého lissos, čili „hladký“, což odkazuje k absenci hřbetní ploutve či kýlu, a delphis, neboli „delfín“. Druhové jméno borealis v latině znamená „severní“ a odkazuje na areál rozšíření druhu.[5][6] Nerozlišují se žádné poddruhy.[2]
České druhové jméno souvisí se skutečností, že delfínec velrybovitý nemá hřbetní ploutev, což je znak podobný kosticovým velrybám.[7] K dalším českým názvům patří delfín černohřbetý, delfín severní nebo plískavice černohřbetá.[8]
Remove ads
Popis
Tento menší kytovec má štíhlé protáhlé tělo torpédovitého tvaru bez hřbetní ploutve, což je v rámci jejich areálu rozšíření jednoznačný rozlišovací znak. Samec dosahuje délky kolem 3,1 m a váhy až 115 kg, menší samice měří pouze kolem 2,3 m. Ploutve jsou krátké a úzké. Hlava má krátký, avšak výrazný zobák. Většina těla je černá. Od hrdla po ocasní zářez se táhne bílý pruh, který zasahuje až k bázi prsních ploutví, avšak poté se zužuje do tenkého pásku. Bílá skvrnka se nachází i u konce spodní čelisti. Nedospělí jedinci jsou šedí.[9] Občas se lze setkat s tzv. vířivou (swirled) barevnou morfou, která se vyznačuje větším rozšířením bílé spodiny až na část prsních ploutví a spodní čelist. Ocas je velmi malý a úzký.[5]
Páteř má 88–92 obratlů, z čehož je 7 krčních, 14–17 hrudních, 29–33 bederních a 35–40 ocasních. První dva krční obratle jsou srostlé.[10] V tlamě se ukrývá 37–54 párů zubů.[9]
Remove ads
Výskyt
Vyskytuje se v chladných a teplých vodách severního Pacifiku mezi přibližně 31–50° s. š. na východě a 35–51° s. š. na západě. Výjimečně se může objevit až v Aljašském zálivu nebo u Aleutských ostrovů. Vyhledává hlubší oceánské vody dále od pevninských šelfů. Populace podél západního pobřeží Severní Ameriky se objevuje také podél pobřeží, a v případě hlubokých příbřežních kaňonů či velkých hloubek v blízkosti pevniny se může objevit u pobřeží i v jiných oblastech. Největší hustoty výskytu dosahuje v oblastech s povrchovou teplotou vody mezi 8–19 °C.[5] Celková populace se odhaduje na stovky tisíc jedinců.[11]
Biologie a chování
Jedná se o sociální zvíře, které se běžně pohybuje ve stádech čítajících 100–200,[6] někdy i 2000–3000 jedinců.[12] Může dosahovat rychlosti plavání až 40 km / h,[12] nezřídka se však pohybuje jen velmi pomalu a pouze minimálně narušuje vodní hladinu pro nadechování, takže je velmi těžké jej postřehnout.[10][9] Nad hladinou se projevuje poměrně výrazným akrobatickým chováním, a to hlavně při rychlém plavání. Někdy se vyhýbá lodím, jindy je následuje a pluje za nimi ve vlnách. Nezřídka se mísí s jinými druhy kytovců; k těm nejčastějším patří plískavice plochočelá (Lagenorhynchus obliquidens), kulohlavec Sieboldův (Globicephala macrorhynchus) a plískavice šedá (Grampus griseus).[12] Z velkých kytovců, se kterými je výskyt delfínce velrybovitého spojován, lze zmínit plejtváka myšoka (Balaenoptera physalus) nebo plejtvákovce šedého (Eschrichtius robustus).[6]
K vrhům dochází nejčastěji v červenci a srpnu. Samice vrhá jen jednou za dva roky jedno mládě o délce kolem 1 metru. Doba gestace trvá kolem 12 měsíců. Pohlavní dospělost nastává ve věku kolem 10 let. Může se dožít nejméně 42 let.[9] K predátorům patrně patří kosatka dravá a velké druhy žraloků. Živí se převážně rybami (lampovníkovití aj.), menší část jídelníčku tvoří i desetiramenatci (Loligo opalescens aj.).[10] Pro kořist se dokáže potopit do hloubek přesahujících 200 m na dobu přes 6 minut, typické ponory však trvají kolem 10–75 vteřin.[5] Ke zvukovým projevům patří opakující se klikání a pískání.[10]
Remove ads
Vztah k lidem
Ohrožení
Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) druh hodnotí jako málo dotčený, jelikož se jedná o početný druh s velkým areálem rozšíření bez výraznějších indikátorů populačního poklesu. V 70. a 80. letech 20. století nicméně populace delfínců poklesla v důsledku široce rozšířeného používání unášených tenatových sítí. Není zcela jasné, o kolik se populace zmenšila, patrně se bude jednat maximálně o 30 %. V roce 1992 Organizace spojených národů zakázala používání unášených tenatových sítí v mezinárodních vodách, což nechtěnou mortalitu druhu výrazně omezilo. Unášené tenatové sítě jsou nicméně nadále používány ve výlučných ekonomických zónách některých pacifických států a jejich používání v menší míře pokračuje i ilegálně. Není známo, do jaké míry je populace delfínců velrybovitých tímto způsobem rybolovu ovlivňována. Malé množství delfínců velrybovitých je loveno na maso japonskými harpunáři.[11]
Chov
Delfínec velrybovitý se běžně nechová v zajetí, i když v minulosti k pokusům o odchov došlo ve Spojených státech amerických. Odchycení jedinci však většinou nepřežili déle než několik týdnů, i když je znám případ delfínce velrybovitého, který v zajetí přežil 15 měsíců.[10]
Remove ads
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads