Devana

Devana (polsky Dziewanna, latinsky Dzewana), též Zevana (polsky Ziewanna) je podle raně novověkých polských kronik, jejichž autenticita je nejistá, bohyně ztotožňovaná s římskou Dianou (a řeckou Artemidou).

Devana od Andreje Šiškina

Prameny

Poprvé je zmiňován kronikou Historiae Polonicae Jana Długosze sepsané v letech 1455–1480:

„

Dianu považovali podle pohanské víry za nevěstu i pannu zároveň, uctívali ji matky i panny věnci před jejími modlami.(...) Panství Lechitů vzniklo v krajině plné lesů a hájů, o kterých předci věřili, že je obývá Diana a že nad nimi uplatňuje svoji vládu, Cerera zas byla považována za matku a bohyni úrody, které ten kraj potřeboval dostatek, ty dvě bohyně zvali: Dianu v jejich jazyce Dzewanou a Cereru Marzanou a ty se těšily zvláštnímu kultu a všeobecné úctě...[1]

“

Poté je zmiňována Matěj z Miechova, nejspíše inspirováným Długoszem, v Chronica Polonorum z roku 1519:

„

Dianu ctili jako Dzevanu a vzývali ji kvůli zdrženlivosti, při lovech a pro štěstí při líčení....[1]

“

Poslední zmínka pochází z Kroniky Polska, Litvy, Žmudě a celé Rusi Matěje Stryjkowského z roku 1582:

„

Dianu, bohyni lovu svým jazykem nazývali Ziewona nebo Dziewanna...[2]

“

Hypotézy

V počátcích zájmu o slovanskou mytologii byla Dzewana považována za autentické božstvo. Přispěla k tomu také jedna z falšovaných glos z 19. století ve staročeském slovníku Mater Verborum která označuje tuto bohyni pod jménem Děvana jako dceru Peruna a Letnice – Latony.^[3] V roce 1860 Ignác Jan Hanuš ve své studii Děva, zlatovlasá bohyně pohanských Slovanů vykládá jméno této bohyně z indoevropského výrazu pro světlo, bílou barvu a čistotu^{[pozn. 1]} a považuje ji za panenskou bohyni nebeského světla srovnatelnou s Ladou. Také ji spojuje se svátkem Hromnic.^[4]

Na počátku 20. století byla božstva zmiňována polskými kronikáři, včetně Dzewany, odmítnuta Aleksandrem Brücknerem, který je považoval za různá zvolání z lidových obřadních písní mylně ztotožněných s antickými božstvy. Podle Lubora Niederleho byla Dzewana ve skutečnosti obřadní figurína objevující se ve výročních slavnostech, stejně jako déle přetrvající Marzana – Morana.^[5] Že byla Dzewana známa v archaické či alespoň lidové tradici připouští také Michal Téra.^[6]

V polském jsou známy taky divé ženy obývající lesy, jejichž označení dziwoźona se podobá jménu této bohyně. V lužickém folklóru je známa Dźiwica, krásná panna která v poledne či v noci běhá po lesích se smečkou chrtů, ten kdo ji potkal onemocněl a do tří dnů zemřel.^[7] Dziewana je také vedle dziwizna polské označení pro diviznu.^[5]