Dictatus papae

Dictatus papae (česky Papežův diktát) je soubor 27 stručných proklamací sepsaný v roce 1075 v okolí papeže Řehoře VII., v jehož registru se dochoval. Účel dokumentu je nejasný, tradiční tvrzení, že jde o koncepční dokument, bývá moderní historiografií zpochybňováno.

Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Dictatus Papae

Historické souvislosti a význam

Po caesaropapismu Jindřicha III. se církev snažila vymanit z vlivu císaře, a proto roku 1073 zvolila reformního kardinála Hildebranda papežem. Ten přijal jméno Řehoř a okamžitě se chopil reformní iniciativy, která jeho působením dosáhla v 11. století svého vrcholu. Cílem této reformy byla úplná emancipace latinské církve jako univerzální křesťanské instituce. Jako základ k Dictatus papae posloužily jeho autorovi díla De civitate Dei, dále pak Pseudoisidorské dekretálie a myšlenky Mikuláše I. Dokument Dictatus papae podle starších interpretací stvrzuje neomezenou vládu papeže nad celým světem i v církvi a hlásá, že papež je pod ochranou svatého Petra, je tudíž nepochybně svatý a nejvyšším pánem světa.^[1]

27 tezí o papežské moci

Teze	Latinsky	Český překlad
I	Quod Romana ecclesia a solo Domino sit fundata.	Římská církev je založena samotným Pánem.
II	Quod solus Romanus pontifex iure dicatur universalis.	Římský biskup jako jediný může být po právu nazýván obecným.
III	Quod ille solus possit deponere episcopos vel reconciliare.	Pouze on může sesazovat a znovu dosazovat biskupy.
IV	Quod legatus eius omnibus episcopis presit in concilio etiam inferioris gradus et adversus eos sententiam depositionis possit dare.	Jeho legát, i když nižšího důstojenství, budiž představen nade všechny biskupy na koncilu, a je mu dovoleno pronášet proti nim klausuli o sesazení.
V	Quod absentes papa possit deponere.	Může sesazovat nepřítomné. (tj. pravděpodobně biskupy, kteří nejsou dlouhodobě přítomní ve svých diecézích)
VI	Quod cum excommunicatis ab illo inter cetera nec in eadem domo debemus manere.	Není dovoleno, mimo jiné, pobývat ve společném domě s tím, koho on vyobcuje.
VII	Quod illi soli licet pro temporis necessitate novas leges condere, novas plebes congregare, de canonica abatiam facere et e contra, divitem episcopatum dividere et inopes unire.	Pouze jemu náleží právo podle potřeby doby tvořit nové zákony, ustanovovat nové obce, činit z kanonií opatství a obráceně dělit bohatá biskupství a chudá slučovat.
VIII	Quod solus possit uti imperialibus insigniis.	Pouze on může disponovat císařskými odznaky.
IX	Quod solius pape pedes omnes principes deosculentur.	Pouze papeži musejí všechna světská knížata líbat nohy.
X	Quod illius solius nomen in ecclesiis recitetur.	Pouze jeho jméno budiž připomínáno v církvích. (tj. v kostelích při mši)
XI	Quod hoc unicum est nomen in mundo.	Neboť toto jméno je jedinečné v celém světě.
XII	Quod illi liceat imperatores deponere.	Budiž mu dovoleno sesazovat císaře.
XIII	Quod illi liceat de sede ad sedem necessitate cogente episcopos transmutare.	Je mu dovoleno přemísťovat biskupy na různá místa podle potřeby.
XIV	Quod de omni ecclesia quocunque voluerit clericum valeat ordinare.	Má moc ordinovat kleriky, z jakékoli církve se mu zlíbí.
XV	Quod ab illo ordinatus alii eclesie preesse potest, sed non militare; et quod ab aliquo episcopo non debet superiorem gradum accipere.	Může zakázat konání služeb ustanovených kněží pro své ordináře a přijímání vyšších svěceních od jiných biskupů.
XVI	Quod nulla synodus absque precepto eius debet generalis vocari.	Žádný synod nemůže být zván obecný bez jeho souhlasu.
XVII	Quod nullum capitulum nullusque liber canonicus habeatur absque illius auctoritate.	Církevní právo nemůže být měněno a doplňováno bez jeho souhlasu.
XVIII	Quod sententia illius a nullo debeat retractari et ipse omnium solus retractare possit.	Výrok jím ustanovený nemůže být nikým odvolán; pouze on sám může tento výrok odvolat.
XIX	Quod a nemine ipse iudicare debeat.	On sám nemůže být nikým souzen.
XX	Quo nullus audeat condemnare apostolicam sedem apellantem.	Nemůže být souzen ten, kdo se odvolá ke Svatému stolci.
XXI	Quod maiores cause cuiscunque ecclesie ad eam referri debeant.	Větší [právní] případy jakékoli církve mají být předkládány římské církvi.
XXII	Quod Romana ecclesia nunquam erravit nec imperpetuum scriptura testante errabit.	Římská církev se nikdy nemýlila a podle důkazů Písma se nezmýlí.
XXIII	Quod Romanus pontifex, si canonice fuerit ordinatus, meritis beati Petri indubitanter efficitur sanctus testante sancto Ennodio Papiensi episcopo ei multis sanctis patribus faventibus, sicut in decretis beati Symachi pape continetur.	Nechť je římský papež, pokud byl kanonicky zvolen, pro zásluhy svatého Petra prohlášen za posvátnou osobu.
XXIV	Quod illius precepto et licentia subiectis liceat accusare.	Pouze s jeho souhlasem je poddaným dovoleno vznášet obžaloby.
XXV	Quod absque synodali conventu possit episcopus deponere et reconciliare.	Pouze on může ustanovovat a sesazovat biskupy bez svolání synodu.
XXVI	Quod catholicus non habeatur, qui non concordat Romane ecclesie.	Kdokoli nesouhlasí s římskou církví, bude vyloučen z obce křesťanů (dosl. nemá být považován za katolíka).
XXVII	Quod a fidelitate iniquorum subiectos potest absolvere.	Může vyvazovat poddané ze slibu věrnosti vůči hříšníkům.

Shrnutí

Tato část článku není dostatečně ozdrojována, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Dokument Dictatus papae může být ukázkou změny pohledu církve na světskou moc. Řím od této chvíle začal považovat církevní trest za absolutní překážku pro zachování sociálního a politického postavení provinilého. Řím tímto přešel od gelasiánského učení o ospravedlnění světské moci k teorii o právu světskou moc ustanovovat i odvolávat. Dle bodu 22 této buly se římská církev nikdy nemýlila a ani v budoucnosti se nezmýlí.