Eduard Lederer

Eduard Lederer (pseudonym Leda) (15. července 1859 Chotoviny^[1] u Tábora – 5. červen 1944 Terezín) byl československý spisovatel, dramatik a básník, povoláním právník.

Dr. Eduard Lederer
Narození	15. července 1859 Chotoviny u Tábora, Rakouské císařství
Úmrtí	5. června 1944 (ve věku 84 let) Terezín, Protektorát Čechy a Morava
Pseudonym	Leda
Povolání	právník
Národnost	československá
Stát	Československo Československo
Alma mater	Univerzita Karlova Praha
Témata	právo, literatura, drama a publicistika
multimediální obsah na Commons
původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Vystudoval právnickou fakultu pražské univerzity. Sám sebe označoval za českožidovského asimilanta,^[2] spolupracoval s novinami Českožidovské listy a Rozvoj.

Lederer se angažováním ve prospěch českého a později slovenského národního hnutí snažil naplňovat svou představu záměrné česko-národní asimilace Židů žijících v českém prostředí, reprezentovanou Spolkem českých akademiků židů (založen v roce 1876, po roce 1918 byl spolek přejmenován na Akademický spolek Kapper).

Vila Eduarda Lederera v Jindřichově Hradci od Otakara Novotného

V roce 1904 si nechal v Jindřichově Hradci vystavět vilu od tehdy začínajícího Kotěrova žáka Otakara Novotného. Tato vila je dnes památkově chráněnou stavbou^[3]

V květnu 1907 napsal z Jindřichova Hradce, kde tehdy žil, obšírný list Bjørnstjernovi Bjornson o útlaku Slováků v Uhersku. Dopis podepsali i Adolf Heyduk a Karel Kálal a sloužil jako podklad, na jehož základě článkem „Mír a přátelé míru“^[4] Björnson začal svou kampaň proti Albertu Apponyimu, uherskému ministru školství. Lederer navštívil Björnsona v květnu 1908 v Římě a v červenci o rok později, tehdy již těžce nemocného mistra, v Larviku v jižním Norsku.

Po převratu v roce 1918 Lederer zasvětil všechny své síly programu překonávání židovské národnosti přes vybudování identity „židovského Čechoslováka“. Rázně odmítal slovenský separatismus a hájil národní jednotu „Čechoslováků“ při respektování spisovného jazyka Slováků ^[5]. Odmítal sionismus.

Na základě tzv. norimberských rasových zákonů byl vězněn v ghettu Terezín od 6. července 1942, kde v roce 1944 zemřel.