Emanuel Rádl

Emanuel Rádl (21. prosince 1873 Pyšely^[1] – 12. května 1942 Praha^[2]) byl významný český biolog a polemicky originální vitalistický filozof, angažovaný zastánce Masarykova kritického realismu a odpůrce pozitivismu.

prof. PhDr. Emanuel Rádl
Narození	21. prosince 1873 Pyšely Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	12. května 1942 (ve věku 68 let) Praha Protektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Alma mater	Filozofická fakulta Univerzity Karlovy gymnázium
Povolání	biolog, filozof, redaktor, spisovatel, středoškolský učitel a vysokoškolský učitel
Zaměstnavatel	Univerzita Karlova
Ocenění	Řád Tomáše Garrigua Masaryka 2. třídy in memoriam (1992)
Nábož. vyznání	Českobratrská církev evangelická (1918–1942)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Narodil se v početné rodině malého obchodníka, navštěvoval gymnázium v Benešově a v Domažlicích a na matčino přání vstoupil do noviciátu v augustiniánském řádu, kde ale pobyl jen dva roky (kláštery v Domažlicích, Vrchlabí a Praze).^[3] Brzy jej však opustil s tím, že poněkud zanevřel na katolickou církev, později přestoupil k protestantismu a stal se jedním z jeho čelných teoretiků.^[4] Na (české) Karlově univerzitě studoval biologii a zde také roku 1898 promoval. Pracoval pak jako asistent Ústavu zoologie Filozofické fakulty UK, byl středoškolským profesorem v Plzni, v Pardubicích a od roku 1902 v Praze na gymnáziu v Ječné (1902–19). Roku 1904 se stal docentem zoologie a dějin biologických věd, od roku 1919 řádným profesorem přírodní filozofie. V roce 1922 podnikl cestu kolem světa a z těchto dojmů vznikla kniha Západ a Východ. Roku 1934 předsedal 8. mezinárodnímu filozofickému kongresu v Praze, ale už roku 1935 ho těžká nemoc prakticky vyřadila z veřejného života. Zemřel v úplné domácí izolaci a pod tlakem válečné situace, jíž se statečně vzepřel v Útěše z filosofie.

Roku 1907 se oženil s Marií Ptáčkovou, s níž měl dvě dcery a syna, který však záhy po narození zemřel.^[5]

Přírodovědec

V první fázi svého života se zabýval celou řadou přírodovědných oborů, od mineralogie až po etologii, zejména vývojem nervové soustavy a zraku; jeho práce o fototropismu zakládají vědeckou etologii u nás. Mezinárodně jej proslavily jeho Dějiny biologických teorií, ovlivněné Hansem Drieschem, které vyšly původně německy (1905–1913 a znovu 1970), dále anglicky (1930 a 1988) a španělsky (1931); úplné české vydání vyšlo až roku 2006. Už počátkem 20. století se však jeho zájem začal obracet k filozofii, k veřejným záležitostem a k náboženství. Za první světové války přestoupil k protestantismu a pod vlivem Masaryka se začal věnovat veřejným otázkám.

Filozof

Svými radikálními názory na vědeckou poctivost, sociální spravedlnost, lidskou svobodu a národnostní otázku stál často v opozici k většinovému mínění a i na univerzitě žil ve značném napětí s některými svými kolegy. V Romantické vědě kritizoval soudobé vědecké myšlení, zejména německou přírodní filozofii, a vytýkal jí, že se vyhýbá zaujímání osobních postojů a vůbec otázkám pravdy a mravnosti. V knize Válka Čechů s Němci kritizoval moderní nacionalismus, a to jak český, tak německý, i národnostní politiku ČSR vůči německé menšině. Proti představě „národního státu“ stavěl představu politického národa, který spojuje ústava a zákony; zároveň byl mezi prvními,^[zdroj?] kdo si všimli nebezpečí „německé revoluce“ a nacismu. V dvousvazkových Dějinách filosofie se osobně vyrovnává s celou západní filozofickou tradicí. V drobné knížce Hrdina moderní doby vyzdvihuje význam T. G. Masaryka jako filozofa a člověka, jako čestného moderního rytíře. Jeho poslední a nejznámější kniha, Útěcha z filosofie, kterou psal už v těžké nemoci a v reaktivní depresi z politického vývoje, v obavách o budoucnost evropského lidstva, je velkým vyznáním věrnosti trvalým hodnotám pravdy a dobra. Do bohaté diskuse k Útěše vstoupil zejména Jan Patočka, který se Rádlovi věnoval už před válkou, a J. L. Hromádka, který Rádla označil za „Dona Quijote české filozofie“.

Angažovaný myslitel

Po vzniku Československa v roce 1918 cítil velkou odpovědnost za další vývoj demokratického státu a jako vědec a filozof ji projevoval zejména kritickou veřejnou činností. Po ideovém rozchodu se Zdeňkem Nejedlým dlouhodobě spolupracoval hlavně s evangelickým teologem J. L. Hromádkou, s nímž společně pracoval v Akademické YMCA a v Křesťanské revui. Vedl řadu polemik a v diskusi o „smyslu českých dějin“ vystoupil s kritikou pozitivistického pojetí historie. Spiskem Co soudím o spiritismu rezolutně odmítl módní spiritismus; přednášel a publikoval desítky brožur a článků na aktuální společenská témata sociální a národnostní spravedlnosti, pojetí demokracie, proti rasovým teoriím a antisemitismu a na obranu západního pojetí lidské svobody.

„

Jak zachránit civilizaci před rozkladem? To je zoufalá otázka naší doby, tím zoufalejší, že lidé necítí nebezpečí.

“

Dílo (výběr)

• O morfologickém významu dvojitých očí u členovců (1901)
• Nová pozorování o fototropismu zvířat (česky 1902, německy 1903)
• Dějiny vývojových teorií v biologii 19. století (německy 1905 a 1909, 2. vydání 1913; česky 1909 a 2006)^[6]
• Masaryk a Nietzsche (1910)
• Nová nauka o ústředním nervstvu (1911, německy 1912)
• Úvahy vědecké a filosofické (1914)
• Romantická věda (1918)^[7]
• T. G. Masaryk, první president (1919)
• Masarykův ideál moderního hrdiny (1920)
• Co soudím o spiritismu (1922)
• O naší nynější filosofii (1922)^[8]
• Moderní pověra a tak zvané okultní vědy (1923)
• Pokrok v náboženství (1924)^[9]
• Západ a Východ. Filosofické úvahy z cest (1925)^[10]
• O smysl našich dějin (1925)^[11]
• Křesťanství po válce ve světě a u nás (1925)
• Moderní věda. Její podstata, methody, výsledky (1926)^[12]
• Revise pokrokových ideálů v národní škole (1928)^[13]
• Válka Čechů s Němci (1928)
• Proti tak zvané sociální indikaci (1932)^[14]
• Dějiny filosofie I. (starověk a středověk) (1932)^[15]
• Dějiny filosofie II. (novověk) (1933)
• Dnešní stav filosofie a psychologie (1933)
• O německé revoluci (1933)
• K politické ideologii sudetských Němců (1935)
• O čtení děl básnických (1935)^[16]
• Věda a víra u Komenského (1939)
• Útěcha z filosofie (1946)^[17]
• řada dalších brožur, přednášek a polemik k aktuálním tématům