Emil von Homann

Emil von Homann, též Emil svobodný pán Homann von Herimberg (1. září 1862 Vídeň – 9. února 1945 Leoben), byl rakousko-uherský, respektive předlitavský státní úředník a politik, v letech 1917–1918 poslední ministr veřejných prací Předlitavska.

Emil von Homann
Ministr veřejných prací Předlitavska
Ve funkci: 23. června 1917 – 11. listopadu 1918
Panovník	Karel I.
Předchůdce	Otakar Trnka
Nástupce	zánik monarchie
Narození	1. září 1862 Vídeň Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	9. února 1945 (ve věku 82 let) Leoben Německá říše Německá říše
Alma mater	Vídeňská univerzita
Profese	státní úředník
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie

Vystudoval práva na Vídeňské univerzitě a báňskou akademii v Leobenu. Od roku 1887 nastoupil do státních služeb jako úředník ministerstva zemědělství v Leobenu, od roku 1888 ve Vídni. V letech 1893–1899 působil ve správě revírního báňského úřadu ve Štýrském Hradci, od roku 1899 pracoval v právním odboru ministerstva zemědělství, později převzal vedení tohoto odboru. V roce 1908 přešel na nově utvořené ministerstvo veřejných prací. Zde se roku 1909 stal sekčním šéfem. Zaměřoval se na rozvoj těžby ropy v Haliči a na posílení báňské inspekce.^[1]

Za vlády Ernsta Seidlera se 23. června 1917 stal ministrem veřejných prací, nejprve jako provizorní pověřený správce rezortu. V některých českých pramenech se uvádí, že již 30. srpna 1917 ho vystřídal v čele rezortu Friedrich von Wieser.^[2][3] V Homannově biografickém heslu v rakouském biografickém slovníku se ale uvádí, že 30. srpna 1917 byl naopak jmenován řádným ministrem.^[1] A setrvání Homanna v čele rezortu potvrzuje i dobový vídeňský tisk, kde je 31. srpna 1917 zveřejněno formální jmenování ministrem z rozhodnutí císaře Karla I.^[4] Post ministra si udržel i v následující vládě Maxe Hussarka a vládě Heinricha Lammasche. Funkci zastával až do zániku monarchie 11. listopadu 1918.^[2]

V letech 1919–1920 vedl jako úředník likvidaci zrušeného ministerstva války. V období let 1927–1935 byl prezidentem Dorothea. Od roku 1921 také působil jako předseda rakouského spolku inženýrů a architektů.^[1]