Ferdinand Marcos

Ferdinand Emmanuel Edralin Marcos (11. září 1917, Sarratu – 28. září 1989, Honolulu) byl filipínský politik a právník a prezident Filipínské republiky v letech 1965–1986.

Ferdinand Marcos
10. prezident Filipín
Ve funkci: 30. prosince 1965 – 25. února 1986
Předchůdce	Diosdado Macapagal
Nástupce	Corazon Aquinová
Stranická příslušnost
Členství	Partido Liberal ng Pilipinas Nacionální strana
Narození	11. září 1917 Sarrat
Úmrtí	28. září 1989 (ve věku 72 let) Honolulu
Příčina úmrtí	selhání ledvin
Místo pohřbení	Chrám Byodo-In (1989–1993) Marcos Museum and Mausoleum (1993–2016) Libingan ng mga Bayani (od 2016)
Choť	Imelda Marcosová
Rodiče	Mariano Marcos a Josefa Edralin Marcos
Děti	Imee Marcos Ferdinand Marcos, Jr. Irene Marcos Aimee Marcos
Příbuzní	Pacifico Marcos, Elizabeth Marcos a Fortuna Marcos-Barba (sourozenci) Matthew Manotoc (vnuk)
Alma mater	Filipínská vysoká škola práva Filipínská univerzita
Profese	politik, podnikatel, advokát, voják a diktátor
Náboženství	katolická církev Nezávislá filipínská církev
Ocenění	velkostuha Řádu chryzantémy (1966) řetěz Řádu Isabely Katolické (1969) Řád Temasek Řád rovníkové hvězdy rytíř Maltézského záslužného řádu … více na Wikidatech
Podpis
Commons	Ferdinand Marcos
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Studia a politický vzestup

Marcos vystudoval právo a latinu na Filipínské univerzitě. V roce 1939 byl obviněn z vraždy protivníka svého tchána, která se stala šest let předtím; odvolal se k Nejvyššímu filipínskému soudu a byl zproštěn viny roku 1940. Jako právník začal pracovat v Manile. Během druhé světové války se stal důstojníkem ve filipínské armádě. Později tvrdil, že sehrál důležitou roli ve filipínském odbojovém hnutí, což přispělo do značné míry k jeho úspěšné politické dráze – jak se ukázalo po jeho smrti, ve skutečnosti se v aktivitách proti Japoncům v letech 1942–1945 angažoval jen velmi málo.

Vláda

V roce 1965 Marcos, který si získal značnou prestiž jako asistent v Roxasově Liberální straně, kandidoval ve volbách na prezidenta proti zástupci Nacionální strany, D. Macapagalovi. Po zvolení dokázal během svého prvního mandátního období výrazně zlepšit situaci v zemědělství, průmyslu i vzdělání. Coby přesvědčený antikomunista dal poslat vojenské posily pro jihovietnamský režim. V roce 1969 byl znovu zvolen prezidentem. Marcos začínal jako demokratický vládce, postupně se však jeho režim stával stále více autoritářským, až se v roce 1972 změnil ve tvrdou diktaturu (mj. zavedl stanné právo, které pak zrušil až po devíti letech, na začátku roku 1981). To vedlo k zesílení guerillového komunistického hnutí a posílilo muslimské separatistické tendence. Během druhého období musel také čelit studentským revoltám.

Díky stannému právu se mohl vypořádat bez velkých formalit se svými politickými protivníky, které dal většinou uvěznit a mezi nimiž byl i Benigno Aquino. V roce 1973 Marcos vyhlásil novou Ústavu, podle níž měl nadále vykonávat současně funkci prezidenta i předsedy vlády. V roce 1981 byl při dalších prezidentských volbách (po 12 letech) znovu zvolen, zrušil stanné právo a přistoupil k ústavní reformě. Opozice proti jeho režimu však sílila, zejména od roku 1983, po zavraždění B. Aquina, který se po třech letech vracel z amerického exilu. Vdova po Aquinovi, Corazon Aquinová, Marcose ve volbách v roce 1986 porazila, a třebaže Marcos odmítal její vítězství uznat, podpora vojska, jíž se těšila Aquinová, jakož i masové lidové protesty (tzv. Revoluce lidové moci) ho donutily utéci i s nejbližšími spolupracovníky – a údajně i s 24 kufry plnými zlatých cihel a šperků – do exilu na Havaj, kde mu umožnil azyl tehdejší americký prezident Ronald Reagan.

Poslední roky Marcosovy vlády se vyznačovaly značnou korupcí, hospodářskou stagnací a propastnými rozdíly v životní úrovni filipínských obyvatel. Filipíny dodnes splácejí dluhy, které jeho vláda zanechala. Marcosova žena Imelda Marcosová proslula po celém světě extrémním utrácením za šaty, boty a šperky.

Vyznamenání

• velkostuha Řádu chryzantémy – Japonsko, 20. září 1966
• Řád hvězdy Indonéské republiky I. třídy – Indonésie, 12. ledna 1968
• Řád říšské koruny – Malajsie, 1968
• Řád Rajamitrabhorn – Thajsko, 15. ledna 1968^[1]
• velkokříž s řetězem Řádu Isabely Katolické – Španělsko, 22. prosince 1969
• Řád Temasek I. třídy – Singapur, 15. ledna 1974
• velkokříž Vojenského záslužného kříže s bílým odznakem – Španělsko, 18. února 1974
• Řád hvězdy Rumunské socialistické republiky – Rumunsko, 9. ledna 1975
• řetěz Řádu al-Husajna bin Alího – Jordánsko, 1. března 1976
• velkokříž Řádu rovníkové hvězdy – Gabon, 8. července 1976
• velkokříž Maltézského záslužného řádu – Suverénní řád Maltézských rytířů