František Stejskal-Lažanský

český novinář, fraudster, překladatel a spisovatel From Wikipedia, the free encyclopedia

Remove ads

František Stejskal-Lažanský (13. dubna 1844 Dačice[1] – 14. července 1887 Stein[2], Kremže, Dolní Rakousy[3]), uváděný i s příjmením Steyskal, byl český novinář, spisovatel a překladatel. Působil jako redaktor a vydavatel tisku v Praze, Plzni a Vídni. Roku 1884 neúspěšně kandidoval do moravského zemského sněmu. Z nedostatku peněz se opakovaně dopouštěl finančních nesrovnalostí. Roku 1886 byl za podvody a zpronevěry páchané zejména na vídeňských Češích odsouzen k pěti letům odnětí svobody; zemřel ve vězení.

Stručná fakta Narození, Úmrtí ...
Remove ads

Život

Narodil se 13. dubna[1] 1844[4] jako nejstarší syn moravského vlasteneckého učitele Jana Vlastimila Stejskala (Steyskala) (1816–1868), který v té době působil v Dačicích. Otec byl v roce 1848 veřejně činný – přispíval do českojazyčných novin a časopisů, redigoval učitelskou přílohu listu Vídeňský posel a v říjnu téhož roku zorganizoval sjezd asi tří set moravských a slezských pedagogů ve Slavkově u Brna. Ačkoliv většinu života prožil s rodinou v bídě a nakonec zemřel vyčerpaný na tuberkulózu, jeho buditelská činnost silně ovlivnila jeho potomky – především Františka, který se v řadě ohledů vydal v jeho stopách.[5]

František Stejskal absolvoval gymnázium a pedagogický kurs.[6] Byl velmi dobrým studentem a podle přání otce se měl stát učitelem; mnohem víc ho ale lákala profese novináře a spisovatele – k nelibosti rodičů, kteří se obávali, že si psaním nezajistí existenci. Jednou byl při své novinářské cestě po Moravě dokonce zatčen jako pruský špión a od hrozícího zastřelení ho zachránila až otcova intervence. Na přání rodičů se nakrátko podvolil, ale po otcově smrti definitivně opustil školství a naplno se zaměřil na žurnalistiku.[4]

Do časopisů přispíval nejpozději od roku 1867.[7] V letech 1868–69 redigoval Plzeňské noviny;[8] v Plzni pro ně společně s Františkem Kohoutem založil novou knihtiskárnu.[9] Roku 1870 byl list přejmenován na Český lev.[10] Za obsah uveřejněných článků byl opakovaně stíhán. Například 12. prosince 1870 byl postaven před soud za urážku císařovny Alžběty; porota ho ale zprostila viny.[6] O den později byl obžalován jeho redakční kolega Josef Kummer za jiný článek, týkající se prusko-francouzské války; i ten na základě výroku poroty vyvázl bez trestu.[11] Další soudní spor vyhrál Stejskal 17. prosince. V té době však již v Českém lvu nepůsobil, ale redigoval časopis Prapor svobody[12] a přispíval jako korespondent do vídeňského časopisu Slovanská Lípa. Zřejmě z důvodu konkurenčního boje se přitom dostal s novým vedením Českého lva do sporu – zaslal jim dopis, který považovali za urážlivý, a nepřímo vyzýval duchovní k bojkotu tohoto údajně bezbožného časopisu.[13] Praporu svobody vyšla jen tři čísla a počátkem roku 1871 pro nedostatek odběratelů zanikl.[14]

Roku 1870 publikoval ve Vídni rovněž edici nenáročných románů Přítel lidu čili Lidumil;[15] za nezaplacení inzertních poplatků (daní) byl v září 1872 odsouzen k osmi dnům vězení.[16]

V letech 1873-76 vydával list Český lev – pražské noviny předměstské[17] (s předchozím plzeňským titulem se shodovaly jen názvem; plzeňský Český lev byl r. 1872 přejmenován zpět na Plzeňské noviny).[18] Na podzim 1874 byl v Třemošné u Plzně zatčen a odsouzen jeho kolportér, který se při kontrole vykázal neplatným oprávněním. Vystavil mu jej Stejskal proti kauci 30 zlatých, ačkoliv na to mělo právo jen místodržitelství.[19] Roku 1876 byl Stejskal jako redaktor tohoto listu odsouzen za zpronevěru na dva měsíce, protože třem propouštěným zaměstnancům nevrátil předem složenou kauci.[20]

V 80. letech působil jako český redaktor ve Vídni. Roku 1884 kandidoval v Dačicích do moravského zemského sněmu,[21] ale těsně před volbami odstoupil.[22]

Zápasil s finančními problémy. Byl ochoten porušovat zákony, aby zachránil svůj český vídeňský časopis Lev.[4] V říjnu 1885 byl zatčen kvůli zpronevěře peněžní sbírky na vybudování českého divadla ve Vídni.[23] 9. února 1886 byl za zpronevěření kaucí a různé podvody, které páchal převážně na komunitě vídeňských Čechů, odsouzen k pěti letům těžkého žaláře.[24] Zemřel na tuberkulózu 14. července 1887[4] ve věznici v dolnorakouském Steinu[25] (dnes část města Krems an der Donau). Ve Vídni po něm zbyly dvě děti, syn a dcera.[4]

Remove ads

Dílo

Samostatně vyšly tyto práce:[26]

  • Povídky dějepisné (1867)
  • Věnec slávy žen slovanských (1868)
  • Povídky cizokrajné dle skutečných událostí (1869), podle francouzského originálu
  • Svatoplukovci (1869), libreto pro Karla Šebora[27]

Překlady:

Remove ads

Příbuzenstvo

  • Otec Jan Vlastimil Steyskal (1816–1868) byl vlastenecký učitel a spisovatel.[4]
  • Nevlastní sestra Marie Steyskalová (1862–1928) byla sociální pracovnice a organizátorka emancipačního hnutí žen v Brně.[4]

Reference

Externí odkazy

Loading related searches...

Wikiwand - on

Seamless Wikipedia browsing. On steroids.

Remove ads
Remove ads