Franz Vlassits

Franz svobodný pán Vlassits (uváděn též jako Vlasits, případně chorvatsky Franjo Vlašić mladší) (17. května 1827 Eisenstadt – 16. června 1884 Penzing) byl rakousko-uherský generál chorvatského původu. V c. k. armádě sloužil od roku 1845, bojoval v několika válečných taženích a několik let zastával funkci císařského pobočníka. Uplatnil se ve vojenské diplomacii a v letech 1869–1883 zastával post sekčního šéfa na ministerstvu války. Svou kariéru završil jako velitel 10. armádního sboru v Brně (1883–1884), ve vojsku dosáhl druhé nejvyšší hodnosti polního zbrojmistra (1883).

Franz von Vlassits
Velitel 10. armádního sboru v Brně
Ve funkci: 1883 – 1884
Předchůdce	Josef von Ringelsheim
Nástupce	Georg Stubenrauch von Tannenburg
Sekční šéf na ministerstvu války
Ve funkci: 1869 – 1883
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	Polní zbrojmistr (1883), polní podmaršál (1875), generálmajor (1870)
Narození	17. května 1827 Eisenstadt
Úmrtí	16. června 1884 (ve věku 57 let) Penzing
Titul	svobodný pán
Rodiče	Franjo Vlašić
Profese	důstojník
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Pocházel z chorvatské šlechtické rodiny, byl starším synem c. k. polního podmaršála a chorvatského bána Franja Vlašiće (1766–1840).^[1] Studoval na Technické vojenské akademii ve Vídni a jako poručík vstoupil v roce 1845 do armády. Během revolučních let 1848–1849 byl štábním důstojníkem v Itálii, kde mimo jiné bojoval v bitvě u Novary. V roce 1850 byl povýšen na kapitána a od roku 1851 působil u spolkové komise ve Frankfurtu nad Mohanem.^[2] V roce 1859 získal hodnost majora a ve válce se Sardinií byl šéfem štábu 6. armádního sboru. Jako podplukovník (1862) byl jmenován křídelním pobočníkem (Flügel-Adjutant) císaře Františka Josefa, později se zúčastnil dánsko-německé války. V roce 1865 byl povýšen na plukovníka, stal se velitelem pěšího pluku č. 27 a zúčastnil se prusko-rakouské války, kde bojoval v bitvě u Hradce Králové (1866). V letech 1866–1869 se svým plukem pobýval v Prešpurku.^[3]

Řadu let působil ve funkci prvního sekčního šéfa na ministerstvu války (1869–1883)^[4] a mezitím postupoval v hodnostech (generálmajor 1870,^[5] polní podmaršál 1875). Podílel se na plánech tažení do Bosny a Hercegoviny (1878) a v letech 1880–1882 pracoval na rozdělení zemských oblastních velitelství Rakouska-Uherska do patnácti armádních sborů. Sám se nakonec v závěru kariéry stal velitelem 10. armádního sboru v Brně (1883–1884), respektive zemským velitelem pro Moravu a Slezsko^[6][7] a k datu 1. května 1883 byl povýšen do hodnosti polního zbrojmistra.^[8][9] V té době byl však již vážně nemocen a počátkem roku 1884 odešel na dovolenou, ve funkci velitele v Brně ale zůstal formálně až do smrti v červnu 1884.

Tituly a ocenění

Od roku 1832 užíval titul svobodného pána, který získal jeho otec. Jako sekční šéf na ministerstvu války obdržel v roce 1877 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[10] Od roku 1883 byl čestným majitelem pěšího pluku č. 81 dislokovaného v Jihlavě.^[11][12] Během své vojenské kariéry obdržel řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i od zahraničních panovníků.^[13]

Rakousko-Uhersko

• komandér Řádu sv. Štěpána
• Řád železné koruny I. třídy
• rytířský kříž Leopoldova řád s válečnou dekorací

Zahraničí

• Řád svaté Anny I. třídy (Rusko)
• Řád červené orlice I. třídy (Prusko)
• Řád koruny (Prusko)
• Řád Karla III. (Španělsko)
• rytíř Řádu Albrechtova (Sasko)
• Řád Leopolda (Belgie)
• Řád svatého Řehoře Velikého (Papežský stát)
• Řád Adolfa Nasavského (Nasavsko)

Jeho mladší bratr Karel (1830–1891) sloužil také v armádě a dosáhl hodnosti polního podmaršála.