Fulko V. z Anjou

Fulko V. z Anjou (1089/1092, Angers – 13. listopadu 1143, Akko) byl hrabě z Anjou a Tours (1109–1129), z Maine (1110–1129) a jeruzalémský král (1131–1143). Během své vlády osvědčil diplomatické a politické schopnosti,^[3] dával přednost vyjednávání před bitevním polem.^[4] Poslední roky jeho vlády ve Svaté zemi byly ve znamení míru a blahobytu.

Fulko V. z Anjou
hrabě z Anjou a Maine, král jeruzalémský
Narození	1089/1092 Angers
Úmrtí	13. listopadu 1143 Akkon
Pohřben	bazilika Svatého hrobu
Manželky	Ermengarda z Maine Melisenda Jeruzalémská
Potomci	Geoffrey V. z Anjou Sibyla z Anjou Matylda z Anjou Eliáš II. z Maine Balduin III. Jeruzalémský Amaury I. Jeruzalémský
Dynastie	Château-Landonové
Otec	Fulko IV. z Anjou
Matka	Bertrada z Montfortu
Příbuzní	Cecílie Francouzská, Ermengarda z Anjou, Philipp von Mantes a Geoffroy IV. z Anjou (sourozenci) Jindřich II. Plantagenet[1], Geoffroy VI. z Anjou, Hamelin z Anjou[1], Mary of Shaftesbury[2], Emma of Anjou[2] a Vilém z Anjou[2][1] (vnoučata)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hrabě z Anjou

Fulkova hraběcí pečeť

Fulko se narodil někdy mezi léty 1089–1092 jako syn hraběte Fulka IV. z Anjou a jeho čtvrté manželky Bertrady z Montfortu, dcery Šimona z Monfortu. Brzy po narození syna v roce 1092 Bertradu unesl^{[pozn. 1]} francouzský král Filip I. a oženil se s ní, přestože i on byl ženatý s Bertou Holandskou.^[6]

Fulko, který měl údajně špatnou paměť na jména,^[7][8] se roku 1109 po otcově smrti stal hrabětem z Anjou a o rok později své panství dále rozšířil, když se oženil s Ermengardou,^{[pozn. 2]} dcerou hraběte Eliáše I. z Maine a jeho jedinou dědičkou. V bojích mezi francouzským králem Ludvíkem VI. a anglickým králem Jindřichem I. byl na straně francouzského krále.

„	Král Jindřich pobýval po celý rok v Normandii kvůli válce s francouzským králem, hrabětem z Anjou a hrabětem flanderským...	“
— Anglosaská kronika[10]

Na stranu Jindřicha I. přešel teprve v červnu 1119, když se provdala jeho dcera Matylda za králova syna Viléma Aethelinga. Po Vilémově tragické smrti následujícího roku král Jindřich zadržel Matyldin vdovský podíl, čímž znovu vzplanuly vzájemné spory s hrabětem z Anjou.^[11]

Fulkův stříbrný

V roce 1120 vykonal hrabě pouť do Svaté země, kde se stal jakýmsi přidruženým členem nově vzniklého rytířského řádu templářů. Po návratu z pouti Fulko věnoval templářům 30 anjouských liber.^[12] Roku 1127 byl Vilém Clito, Fulkův bývalý zeť, uznán flanderským hrabětem a anglický král Jindřich v obavě před uplatněním Vilémova nároku na Normandii navrhl Fulkovi manželské spojení své dědičky Matyldy a Fulkova syna Geoffroye.^[10] Dynastická svatba se konala v červnu 1128. Když téhož roku jeruzalémský král Balduin II. hledal manžela pro svoji dceru Melisendu a vyslal za tím účelem poselstvo do Francie, francouzský král Ludvík VI. mu doporučil hraběte z Anjou.^[13]

Jeruzalémský král

Svatba Fulka a Melisendy na dobové iluminaci

Svatá země roku 1135

Fulko se v doprovodu Huga z Payens vydal na jaře 1129 do Palestiny, kde se 2. června oženil s dědičkou jeruzalémského království Melisendou.^[14] Zdá se, že evropský kontinent opustil spíše v touze naplnit ideál křesťanského vládce, než aby toužil po uchvácení lén.^[15]

S tchánem se zúčastnil neúspěšného tažení proti Damašku a po roce 1130 také umravňování příliš ambiciózní antiochijské kněžny Alice.^{[pozn. 3][16]} Balduin Jeruzalémský zemřel v srpnu 1131.

„	Po jeho smrti ho nenahradil žádný Frank obdařený rozumem a schopností vládnout. Jako nový král po něm následoval hrabě Fulko z Anjou, který připlul po moři z jejich končin. Muž mdlého úsudku a ochablé vůle.	“
— Ibn al-Qalánisí[17]

Fulko se stal spoluvládcem Jeruzalémského království a po nástupu na trůn se musel nejdříve mezi odbojnými křižáckými vládci prosadit, protože nikdo z nich se nechtěl považovat za jeho leníka. Střetl se s Ponsem z Tripolisu a Joscelinem, vládcem Edessy. Se svou chotí jako spoluvládkyní se zpočátku nechtěl dělit o moc a do důležitých funkcí jmenoval své francouzské stoupence.^[18] Rozpory v království a silná podpora královny mezi poddanými jej posléze přiměly ke změně názoru a s manželkou se dohodl na formě spoluvlády, jež byla zřejmě původně zakotvena i v manželské smlouvě.^[19]

Byl donucen potlačit nový pokus kněžny Alice o získání vlády nad Antiochií a poté ji vykázal znovu do Latákie. Vládu nabídl Raimondovi z Poitiers, mladšímu synovi akvitánského vévody, který lákavou nabídku přijal, v převlečení doputoval na Východ a za pomocí lsti se oženil nikoli s Alicí, ale s její malou dcerou Konstancií. Tím se za Fulkovy pomoci stal vládcem v antiochijském knížectví.^[20] V roce 1137 Fulko vytáhl na pomoc Tripolisu, který napadl Zengí. Zengímu se však podařilo nečekaným útokem křižáky porazit a král se spolu se svou družinou musel uchýlit na hrad Montferrand, který Zengí vzápětí oblehl. Po krátkém obléhání Zengí nabídl králi volný odchod rytířů výměnou za postoupení hradu. Král s návrhem souhlasil. Přes relativně umírněné Zengího požadavky mu zisk hradu umožnil kontrolovat vstup do údolí řeky Orontes.^[21][22]

Fulko svého diplomatického umu využíval při sporech mezi jednotlivými muslimskými vládci ve svůj prospěch a neváhal v případě potřeby uzavírat spojenectví s jednou z muslimských stran. Roku 1139 pomohl za pravidelnou měsíční úplatu^{[pozn. 4]} Damašku obléhanému mosulským atabegem Zengím, který se po spatření křižáckého vojska raději stáhl bez boje. Damašský vládce Unur poté navštívil dvůr v Akkonu, Jaffě a Jeruzalému.^[23] Fulkovi se podařilo na jihu království vybudovat ochranný val v podobě hradů a pevností, které měly chránit jižní hranici a zároveň v případě potřeby sloužit jako základna pro výboj na jih od Mrtvého moře.

Za jeho vlády sílil příliv nových obyvatel a města obnovila hospodářské vztahy se Západem i Východem. Díky králově péči nezískalo žádné z italských měst obchodní monopol a mezi podílníky na obchodním podnikání se zařadilo jihofrancouzské město Marseille. Jeruzalémské království postupně znásobilo své zisky. Fulko byl tolerantní i vůči náboženským zvyklostem obyvatel, muslimové měli rozsáhlé svobody a jakobité s Armény byli pod královou ochranou. Stejně tak se mohli svobodně projevovat i věřící východního ritu.^[24] Latinské kláštery získaly od královského páru četná nadání.

Smrt Fulka V. z Anjou

„	Zbožný, mírný, přívětivý (na rozdíl od toho, jací jsou všeobecně ryšavci!), laskavý a soucitný, velkorysý ve skutcích milosrdenství i v almužnách... Velice zkušený ve vojenském umění, ve válečných strastech trpělivý a prozíravý...	“
— Kronika hrabat z Anjou[7][pozn. 5]

Smrt

Dne 7. listopadu 1143 si královský dvůr při pobytu v Akkonu na přání královny vyjel na projížďku. Během ní králův kůň zakopl a svého jezdce shodil. Při pádu jej udeřilo těžké sedlo do hlavy. S hrozivou ránou na hlavě přenesli krále v bezvědomí zpátky do Akkonu, kde o několik dní později na následky zranění zemřel.^[25]

Králova nečekaná smrt na lovu vyvolala vážnou krizi v království. Oba jeho synové Balduin a Amaury z manželství s Melisendou byli nezletilí a vlády se ujala vdova jako regentka. Oslabení království využily antiochijské knížectví a edesské hrabství k tomu, aby se zcela osamostatnily.^[26] Fulkova smrt usnadnila mosulskému atabegovi Zengímu dobytí Edessy na konci roku 1144.^[27]

Potomci

I. ∞ 1110 Ermengarda z Maine († 1126)

• Geoffroy V. z Anjou (1113–1151) – hrabě z Anjou
• Sibyla z Anjou (1112–1165) – I. ∞ 1123 Vilém I. Flanderský; II. ∞ 1134 Dětřich Alsaský
• Matylda z Anjou (1107–1154) ∞ Vilém Aetheling
• Eliáš II. z Maine († 1151) – hrabě z Maine

II. ∞ 1129 Melisenda Jeruzalémská (asi 1105 – 1161)

• Balduin III. Jeruzalémský (1130–1162) – jeruzalémský král
• Amaury I. Jeruzalémský (1136–1174) – jeruzalémský král

Vývod z předků