George Hamilton-Gordon

George Hamilton-Gordon, 4. hrabě z Aberdeenu, (28. leden 1784 – 14. prosinec 1860) byl britský státník pocházející ze Skotska, člen strany Toryů, který v letech 1852 až 1855 vykonával funkci premiéra.

George Hamilton-Gordon
Premiér Spojeného království
Ve funkci: 19. prosinec 1852 – 30. leden 1855
Panovník	Viktorie
Předchůdce	Edward Smith-Stanley
Nástupce	Henry Temple
Stranická příslušnost
Členství	Konzervativní strana
Narození	28. leden 1784 Edinburgh
Úmrtí	14. prosinec 1860 Londýn
Místo pohřbení	St John the Evangelist, Great Stanmore
Choť	Catherine Hamilton (1805–1812) Harriet Hamilton Gordon, Countess of Aberdeen (1815–1833)
Rodiče	George Gordon a Charlotte Baird
Děti	George Hamilton-Gordon, 5th Earl of Aberdeen Arthur Hamilton-Gordon, 1st Baron Stanmore Lady Jane Hamilton-Gordon Lady Charlotte Hamilton-Gordon Lady Alice Hamilton-Gordon unnamed Gordon, Lord Haddo Alexander Hamilton-Gordon Frances Hamilton-Gordon Douglas Hamilton-Gordon
Příbuzní	Robert Gordon, William Gordon a Alexander Gordon (sourozenci) Katherine Eliza Hamilton-Gordon, George Hamilton-Gordon, 6th Earl of Aberdeen, John Hamilton-Gordon, 1. markýz z Aberdeenu[1], Harriet Hamilton-Gordon, Mary Hamilton-Gordon a Hon. James Henry Hamilton-Gordon[2] (vnoučata)
Alma mater	St John's College, Cambridge
Profese	politik a diplomat
Náboženství	protestantismus
Ocenění	člen Královské společnosti Fellow of the Society of Antiquaries of Scotland společník Edinburské královské společnosti Podvazkový řád
Podpis
Commons	George Hamilton-Gordon, 4th Earl of Aberdeen
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Narodil se 28. ledna 1784 jako nejstarší syn Geroge Gordona, lorda Haddo, a jeho manželky Charlotte. Po smrti jeho rodičů (otec 1791, matka 1795) byl svěřen do péče Henryho Dundase. Studoval na škole v Harrow a poté na St John's College v Cambridgi.

Po smrti svého dědečka roku 1801 zdědil titul hraběte z Aberdeenu a procestoval celou Evropu. Po návratu do země roku 1805 se oženil s Catherine Elizabeth a v prosinci se stal zástupcem Skotska ve Sněmovně lordů.

Roku 1812 byl jmenován mimořádným velvyslancem ve Vídni, kde v říjnu 1813 podepsal mírovou dohodu mezi Británií a Rakouskem. Byl jedním ze zástupců Británie na kongresu v Chatillonu v únoru 1814 a na jednáních, která vedla k uzavření pařížské mírové smlouvy v květnu téhož roku. Po návratu do země byl jmenován vikomtem a členem tajné rady. V následujících třinácti letech zastával méně významné politické funkce.

V červnu 1828 se stal ministrem zahraničí ve Wellesleyho vládě, ale spolu s ním z důvodu nesouhlasu s reformou volebních obvodů odstoupil. Ve vládě Roberta Peela vykonával funkci ministra války a kolonií a později i ministra zahraničí. V té době přispěl k urovnání sporů se Spojenými státy americkými týkajícími se vytyčení hranic na severovýchodě a v Oregonu a pracoval na zlepšení vztahů s Francií. Spolu s Peelem rezignoval po prosazení zrušení cla na obilí. Po Peelově smrti se stal vůdčí postavou jeho následovatelů (označovaných jako peelité).

V prosinci 1852 se stal předsedou koaliční vlády vytvořené spojenectvím Whigů a stoupenců bývalého premiéra Roberta Peela. I když byly názory na volný obchod a vnitrostátní reformy stejné, postoje k zahraničí byly v rámci vlády odlišné. Na nátlak některých ministrů zapojil zemi do Krymské války na straně Osmanské říše. Tato válka ale skončila pro Británii neúspěchem. Poté, co byly zveřejněny podrobnosti o chybách ve vedení tohoto válečného konfliktu, John Russell rezignoval. V lednu 1855 byla vytvořena komise pro vyšetření postupu ve válce, což Gordon pochopil jako vyjádření nedůvěry a rezignoval také.

Gordon zemřel 14. prosince 1860 v Londýně a byl pohřben v rodinné hrobce u Stanmore.