Gordon Parks

Gordon Roger Alexander Buchanan Parks (30. listopadu 1912, Fort Scott, Kansas – 7. března 2006, New York) byl americký fotograf společnosti Farm Security Administration (FSA).^[1] Kromě toho byl ještě hudebníkem, básníkem, romanopiscem, novinářem, aktivistou a režisérem. Nejvíce jsou zmiňovány jeho fotografické eseje pro časopis Life a jeho film z roku 1971 Shaft, který režíroval.^[2]

Stručná fakta Rodné jméno, Narození ...

Gordon Parks

Rodné jméno	Gordon Roger Alexander Buchanan Parks
Narození	30. listopadu 1912 Fort Scott
Úmrtí	7. března 2006 (ve věku 93 let) New York
Příčina úmrtí	rakovina
Místo pohřbení	Evergreen Cemetery
Národnost	Afroameričané
Alma mater	Central High School Saint Paul, Minnesota Ricker College Storm King School
Povolání	filmový režisér, fotograf, herec, fotoreportér, scenárista, novinář, filmový herec, romanopisec, módní fotograf, umělec, filmový producent, hudební skladatel, básník, spisovatel a režisér
Manžel(ka)	Genevieve Young (1973–1979)
Děti	Gordon Parks, Jr. David Parks Leslie Parks Toni Parks
Ocenění	Spingarnova medaile (1972) Black Filmmakers Hall of Fame (1973) National Association of Black Journalists Hall of Fame (1990) Paul Robeson Award (1991) Knižní cena Anisfieldové Wolfové (1998) Žijící legenda Knihovny Kongresu (2000) Cena Lucie (2004) … více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ve 25 letech Parkse zaujaly fotografie migrujících pracovníků v časopise a koupil si v zastavárně první fotoaparát Voigtländer Brilliant za 12,50 dolarů.^[3]

Laboranti, kteří vyvolali Parksův první svitkový film, jeho práci ocenili, a vybídli jej, aby fotografoval módu v obchodu Frank Murphy's women's clothing v St. Paulu. Nezkušený Parks každý snímek pořídil dvojitou expozicí s výjimkou jednoho, ale právě ten padl do oka Joe Louisové, manželce boxera a mistra těžké váhy Marva Louise. Louisová doporučila Parksovi přestěhovat se do Chicaga, kde si vydělával fotografováním portrétů se zaměřením na společensky významné ženy.

Během příštích několika let Parks vystřídal celou řadu zaměstnání, na volné noze se jako doplňkové činnosti věnoval portrétní a módní fotografii. Začal pořizovat kroniku černého ghetta města South Side a v roce 1941 díky výstavě těchto fotografií členství ve společnosti FSA. Společnost FSA byla vytvořena v USA v roce 1935 v rámci New Deal. Jejím úkolem bylo v krizi pomáhat proti americké venkovské chudobě. FSA podporovalo skupování okrajových pozemků, práci na velkých pozemcích s moderními stroji a kolektivizaci. Vedle Parkse byli v sociologicko-dokumentárním programu této agentury zapojeni fotografové jako například Walker Evans, Dorothea Langeová^[4], Roy Stryker, Arthur Rothstein nebo Ben Shahn.^[1] Ve spolupráci pod vedením Roye Strykera vytvořil řadu svých později známých fotografií, například Americká gotika, Washington, D.C.^[5] (pojmenované podle malby Granta Wooda se stejným názvem, na které je americký dům s gotickým oknem a před ním dva vysocí, štíhlí staříci s úzkou bradou). Na fotografii pózuje velmi štíhlá Afroameričanka Ella Watsonová, která pracovala jako uklízečka pro budovu FSA, jak stojí strnule před americkou vlajkou, v jedné ruce drží koště a ve druhé mop.

Parks se inspiroval k vytvoření tohoto portrétu poté, co si všiml opakovaného rasismu v restauracích a obchodech po svém příjezdu do Washingtonu. Když tento snímek viděl Stryker, prohlásil o něm, že je to obvinění Ameriky – a že by to mohlo způsobit, že všechny fotografy vyhodí z práce;^[6] a požádal Parkse, aby s Watsonovou dále spolupracoval. Tato souhra však vedla k sérii fotografií z jejího každodenního života. Parks sám později řekl, že jeho první snímek byl nedůvtipný a přehnaný, nicméně ostatní komentátoři tvrdili, že čerpal sílu ze svého polemického charakteru a duality oběti a zachráněného – a měl tak vliv na mnohem více lidí než pozdější portréty Watsonové.^[7]

Se vstupem USA do druhé světové války však nastala změna: projekt FSA dostal jiné jméno – Office of War Informations (OWI) – a také jiný program. Ve válce musela propaganda ukazovat, jak jsou Spojené státy silné a ne jaké mají potíže. V roce 1948, kdy FSA zanikla, byla dokonce snaha pořízené dokumenty zničit, aby nemohly být použity pro propagandu komunistickou.^[8]

Po rozpuštění FSA zůstal Parks ve Washingtonu jako korespondent OWI, ale v roce 1944 od spolupráce s touto institucí odstoupil. Přestěhoval se do Harlemu, kde se stal nezávislým módním fotografem pro časopis Vogue. Později se zúčastnil projektu společnosti Standard Oil (New Jersey), ve kterém fotografoval malá města a průmyslová centra. Jeho nejznámější nímky z tohoto období jsou Večeře doma u pana Hercula Browna, Somerville, Maine (1944); Grease Plant Worker, Pittsburgh, Pennsylvania (1946); Auto naložené nábytkem na dálnici (1945) a Ferry Commuters, Staten Island, N.Y. (1946).

Parks obnovil hledání fotografických pracovních míst v módním světě. Navzdory rasistických postojů své doby, editor Vogue Alexander Liberman jej najal k nasnímání kolekce večerních šatů. Parks fotografoval módu pro Vogue několik dalších let. Během té doby vydal své první dvě knihy Flash Photography (1947) a Camera Portraits: Techniques and Principles of Documentary Portraiture (1948).

V roce 1948 vyhrála jeho fotografická esej o mladém vůdci gangu v Harlemu a mohl tak získat zaměstnání jako fotograf a dopisovatel časopisu Life. Celých 20 let fotografoval na téma módy, sportu, divadla (Broadway Theatre), chudoby, rasové segregace nebo portrétů (Malcolm X, Stokely Carmichael, Muhammad Ali, Barbra Streisand). Jeho fotografická esej o chudém brazilském chlapci jménem Flavio da Silva, který umíral důsledkem podvýživy, zápalu plic a průdušek, přinesl dary, které zachránily chlapcovi život a zaplatily za nový domov pro jeho rodinu.

Fotografická kariéra

Osobní život

Galerie

Odkazy

Wikiwand - on