Grigorij Zinovjev

Grigorij Jevsejevič Zinovjev (rusky Григорий Евсеевич Зиновьев, rodným jménem Hirsch Apfelbaum (Гирш Апфельбаум), známý také pod jménem Ovsej-Geršon Aronovič Radomyslskij (Овсей-Гершон Аронович Радомысльский)^[2]; 23. září 1883 Jelizavetgrad – 25. srpna 1936, Moskva) byl bolševický revolucionář, sovětský politik a jedna z obětí Stalinových čistek. Během 20. let jedna z nejvýznamnějších osobností SSSR a také předseda Komunistické internacionály.

Grigorij Jevsejevič Zinovjev
Rodné jméno	Овсей-Гершон Аронович Радомысльский
Narození	11.jul. / 23. září 1883greg. Kropyvnyckyj
Úmrtí	25. srpna 1936 (ve věku 52 let) Moskva
Příčina úmrtí	střelná rána
Místo pohřbení	Donský hřbitov
Alma mater	Bernská univerzita
Povolání	herec a politik
Zaměstnavatelé	Kazaňská univerzita Kominterna Lensovět Petrohradský sovět dělnických a vojenských delegátů Bolševik
Politické strany	Komunistická strana Sovětského svazu Ruská sociálně demokratická dělnická strana Ruská sociálnědemokratická dělnická strana (bolševická)
Choť	Zlata Ionovna Lilinová[1] Sarra Naumovna Ravičová
Funkce	člen Politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (1917) kandidát členství Politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (1919–1921) člen Politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (1921–1926) člen Všeruského ústavodárného shromáždění
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Revolucionářská činnost

Řečnící Zinovjev

Grigorij Zinovjev se narodil na Ukrajině chudým židovským zemědělcům. Studoval filosofii, literaturu a historii. Zajímal se o politiku, a připojil se k Ruské sociálně demokratické dělnické straně (RSDDS) v roce 1901. Po jejím rozdělení v roce 1903 přilnul k bolševikům. Mezi roky 1903 a pádem Ruského impéria v únoru 1917 byl významným bolševikem a jedním z Leninových nejbližších lidí. V roce 1907 byl zvolen do ústředního výboru. Zinovjev zůstal Leninovým stálým pobočníkem a představitelem v různých socialistických organizacích až do roku 1917.

Revoluce

Zinovjev strávil první tři roky první světové války ve Švýcarsku, kde se seznámil s Leninem. Do Ruska se vrátil v dubnu 1917 v zapečetěném vlaku s Leninem a dalšími revolucionáři. Ačkoli Zinovjev a jeho blízký přidružený Kameněv odmítali boj proti Prozatímní vládě a vytvoření čistě bolševické vlády a krátce měli dokonce podporu většiny v ústředním výboru, rychlé zhroucení prozatímní vlády 4. listopadu 1917 v Petrohradě dovolilo Leninovi zmocnit se moci. Lenin pak Zinovjeva a Kameněva označil za „zrádce“ a „dezertéry“. Oba uznali své „omyly“ a Zinovjev se mohl stát předsedou Petrohradského sovětu, 1919 kandidátem politbyra a později předsedou Výkonného výboru Kominterny. Toto byl důležitý bod obratu v Zinovjevově kariéře. Mnohem významnější postavou se stal Lev Trockij. Zinovjev nechtěl přijmout svou degradaci a dělal vše pro to, aby podkopával Trockého pozici uvnitř strany mezi léty 1918 a 1925.

Triumvirát Stalin-Zinovjev-Kameněv(1923-1926)

Během Leninovy nemoci vytvořili Zinovjev, Kameněv a Josif Stalin vládnoucí triumvirát, který měl za úkol umenšit vliv Trockého a stabilizovat pozici Stalina ve straně. Tato „trojka“ byla poháněna závistí z úspěchů Trockého a chtěla mu zabránit, aby se stal hlavním vůdcem strany, kdyby Lenin zemřel.^[3]

„Trojka“ byla zpočátku překvapivě silná a stabilní. Stalin byl jediný, kdo patřil do všech čtyř hlavních orgánů strany naráz - politbyto, orgbyro, ústřední výbor a sekretariát. Zinovjev byl předsedající Petrohradského sovětu (přebral po Trockém) a Kameněv Moskevského sovětu. Oba byli také členové Politbyra.

Po porážce Trockého na 13. konferenci, napětí mezi Zinovjevem a Kameněvem na jedné straně a Stalinem na druhé začalo být více výrazné. V roce 1925 se „trojka“ začala pomalu rozpadat.

Sjednocená Opozice s Trockým(1926-1927)

Zinovjev, Kameněv a jejich příznivci se začali přiklánět k Trockému, se kterým v roce 1926 vytvořili takzvanou Sjednocenou opozici(Někdy se jí také říká Levá opozice, záleží na kontextu) proti Stalinovi^[4]. Zinovjev zůstal v opozici do roku 1927, což vyústilo v jeho a Kameněvovo vyhození z ústředního výboru v roce 1926.

Když se Sjednocená opozice v listopadu 1927 pokusila zorganizovat demonstrace k 10. výročí Říjnové revoluce, demonstranti byli násilím rozehnáni a Zinovjev a Trocký^[5] byli vyloučeni z Komunistické strany. Jejich přední příznivci, od Kameněva dolů, byli v prosinci 1927 vyloučeni XV. sjezdem strany.

Poprava

Zinovjev

Po vraždě Sergeje Kirova 1. prosince 1934 začala v SSSR velká čistka. Stalin začal likvidovat své nejbližší přátele a soudruhy, kteří mu dopomohli k moci. Mezi nimi například Evdokimov, Ivan Bakayev, Ivan Smirnov.

Zinovjev a Kameněv věděli, že nebudou ušetřeni. Grigorij Zinověv byl obviněn z řady věcí, které nakonec vedly k jeho popravě. Zpočátku, v roce 1935 byl obviněn z morální spoluúčasti na atentátu na Sergeje Kirova a odsouzen na 10 let do vězení. Později, během Velké čistky, byl dále obviněn ze zrady, vytvoření teroristické trockisticko-zinovjevské organizace^[6], která měla zavraždit Stalina a dalších trestných činů, což vedlo k jeho popravě po monstrprocesu v roce 1936.

Ve své závěrečné řeči u soudu v roce 1936 Grigorij Zinovjev prohlásil:

„Chci ještě jednou říci, že přiznávám, že jsem vinen tím, že jsem byl organizátorem trockisticko-zinovjevského bloku, který si dal za cíl zavraždit Stalina, Vorošilova a ostatní vůdce strany a vlády. Přiznávám se vinným z toho, že jsem byl hlavním organizátorem atentátu na Kirova.“

Toto přiznání však – podobně jako v mnoha dalších případech během Velké čistky – bylo vynuceno pod nátlakem. Dnes je mezi historiky všeobecně uznáváno, že Zinovjev se těchto činů ve skutečnosti nedopustil. Stalinův režim zinscenoval moskevské procesy, v jejichž rámci byli obžalovaní vystaveni psychickému i fyzickému nátlaku, vyhrožování či vydírání, aby se k nepravdivým obviněním veřejně přiznali.

Zinovjev byl odsouzen k trestu smrti a popraven ve sklepech Lubjanky 25. srpna 1936.

Těsně před svojí smrtí ještě na popravčí vykřikl: „Tohle je fašistický převrat! V Rusku proběhl fašistický převrat!“^[zdroj?]

V roce 1988 byl Zinovjev rehabilitován.