Grumman S-2 Tracker

S-2 Tracker
S-2E (jednotka VS-41, US Navy)
Určení	protiponorkový letoun
Původ	Spojené státy americké
Výrobce	Grumman
První let	4. prosince 1952
Zařazeno	únor 1954
Vyřazeno	1976 (US Navy)
Uživatel	US Navy Kanada Austrálie Argentina Itálie Turecko Brazílie Peru Uruguay Venezuela Japonsko Jižní Korea Thajsko Nizozemsko Čínská republika
Vyrobeno kusů	1284
Varianty	Grumman C-1 Trader Grumman E-1 Tracer
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vývoj

Prototyp letounu, továrně označeného Model G-89, měl podobu dvoumotorového hornoplošníku s dvojicí hvězdicových motorů Wright Cyclone. První dva prototypy XS2F-1 i prvních 15 sériových kusů S2F-1 bylo objednáno 30. června 1950. První let prototypu proběhl 4. prosince 1952, první sériový stroj byl zalétán 7. června 1953 a do služby stroj vstoupil v únoru 1954 u jednotky VS-26.

Konstrukce S-2 se stala základem pro dvě další varianty letounu. První byl palubní letoun včasné výstrahy WF Tracer s velkým radarem na hřbetě trupu, přeznačený roku 1962 na Grumman E-1B Tracer a druhým palubní transportní letoun TF Trader, přeznačený později na Grumman C-1A Trader. Cvičné stroje nesly označení TS-2A. Letoun S-2 měl přezdívku "Stoof" (S-two-F).

Celkem bylo vyrobeno 1 185 letounů S-2. Používala je řada zahraničních uživatelů. Například Argentina, Austrálie, Japonsko, nebo Čínská republika. Kanadská firma de Havilland Aircraft of Canada zahájila výrobu 99 kusů licenčních S-2 pro Royal Canadian Navy v roce 1956, které byly označeny CS2F.

Operační služba

Trackery byly hlavními letouny pro protiponorkový boj od počátku své operační služby až do poloviny 70. let. Poslední jednotkou, která je v roce 1976 vyřadila byla squadrona VS-37, u které je jako u ostatních squadron nahradily nové stroje Lockheed S-3 Viking. Mnoho strojů bylo v USA nadále používáno při hašení lesních požárů. Jiné země však typ úspěšně používaly ještě dlouhá léta, například Australské královské námořnictvo je vyřadilo v polovině 80. let.

Argentinské námořnictvo zakoupilo své první S-2A v roce 1962 a později používalo i modernější verzi S-2E. Letouny v té době létaly z jediné argentinské letadlové lodi Veinticinco de Mayo. V roce 1994 argentinské S-2E absolvovaly modernizaci, při které dostaly moderní software a nové izraelské turbovrtulové motory. Byly pak označovány jako S-2T Turbo Tracker. Dnes, po vyřazení jediné argentinské letadlové lodi ze služby, létají Super Trackery z paluby brazilské letadlové lodi NAe São Paulo.^[zdroj⁠?!]

Kanadské stroje, označené původně CS2F a po unifikaci kanadských ozbrojených sil v roce 1968 CP-121, sloužily zprvu na palubě letadlové lodi HMCS Bonaventure a po jejím vyřazení v roce 1970 operovaly z pozemních základen.

Italské vojenské letectvo zakoupilo od roku 1958 39 strojů S-2A,^[1] které byly zařazovány k jednotkám 41. stormo a 86. gruppo na základně V Catanii-Sigonella na Sicílii.

Nizozemské královské námořnictvo obdrželo v letech 1959-62 28 letounů Tracker a v roce 1961 navíc 17 kanadských CS-2A. Nahradily letouny Avenger a Firefly u 2. a 4. letky na letadlové lodi Hr. Ms. Karel Doorman (R81). Zbývající kusy obdržela cvičná 5. letka ve Valkenburgu, kanadské obměny CS-2A 1. letka v Hato na Curaçau. Poslední letoun byl z nizozemského námořnictva vyřazen v říjnu 1975. Venezuela zařadila Trackery do své výzbroje v roce 1974, Peru v letech 1975-76.

V 80. a 90. letech přestavoval kanadský letecký výrobce Conair Aviation vyřazené Trackery na požární letouny Conair Firecat, u kterých byla pumovnice nahrazena nádrží na vodu. Letouny byly vyráběny ve verzi Firecat s původními pístovými a Turbo Firecat s turbovrtulovými motory Pratt & Whitney Canada PT6. Americká firma Marsh Aviation prováděla podobnou konverzi na vlastní typ Marsh Turbo Tracker s použitím turbovrtulových motorů Garrett AiResearch TPE331.^[2]

Specifikace (S-2E)

Údaje dle ^[1]

Technické údaje

Osádka: 4 (2× pilot, 2× operátor)
Rozpětí: 22,121 m
Rozpětí se složeným křídlem: 8,330 m
Délka: 13,257 m
Výška: 5,333 m
Nosná plocha: 46,358 m²
Hmotnost prázdného letounu: 8627 kg
Max. vzletová hmotnost: 12 178 kg
Pohonná jednotka:2 × hvězdicový vzduchem chlazený devítiválec Wright R-1820-82WA Cyclone
Výkon motoru: 1525 hp (1121,63 kW)

Výkony

Max. rychlost u hladiny moře: 426 km/h
Max. rychlost ve výšce 1523 m : 407 km/h
Přeletová rychlost při hlídkování s vysunutým MAD ve výšce 457 m: 240 km/h
Počáteční stoupavost: 5,48 m/s
Praktický dostup: 6705 m
Max. dolet ve výšce 3047 m s 10 % rezervou paliva: 2175 km
Max. vytrvalost ve vzduchu: 9 h

Výzbroj

2 × protiponorkové torpédo (Mk. 41, Mk. 43 či Mk. 34), hlubinná puma (Mk. 54, Mk. 101) či miny Mk.101 v pumovnici
6 × podvěsů pod křídlem pro torpéda, hlubinné pumy či rakety HVAR ráže 127 mm, raketnice LAU32A/A, protilodní rakety Zuni