Ján Palárik

Ján Palárik (27. duben 1822 Raková – 7. prosinec 1870 Majcichov u Trnavy) byl slovenský katolický kněz, spisovatel-dramatik, publicista, překladatel a národní buditel. Patřil vedle Jána Chalupky k nejznámějším slovenským dramatikům 19. století.^[1]

Ján Palárik
Narození	27. dubna 1822 Raková
Úmrtí	7. prosince 1870 (ve věku 48 let) Majcichov
Pseudonym	Beskydov
Povolání	spisovatel, katolický kněz a publicista
Témata	literatura, teologie a publicistika
multimediální obsah na Commons
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Jeho otec Šimon Palárik († 4. března 1841) byl místní učitel a varhaník. Matka Anna byla rozená Pastorková. Ján Palárik měl sedm sourozenů, dospělosti se vsak dožili jen jeho dva bratři a dvě jeho sestry.^[2] Počáteční vzdělání, i hudební, dostal od rodičů. Gymnázium studoval v Prešově a Kecskemétu, teologii pak studoval v Ostřihomi, Bratislavě a Trnavě. Spolu s Jozefem Viktorinem, Martinem Hattalou a hrabětem Rudolfem Nyárim zde vytvořili kroužek národně uvědomělých, pokrokově a racionalisticky orientovaných seminaristů.

Po vysvěcení působil ve Starém Tekově, Vindšachte (dnes Štiavnické Bane) a Banské Štiavnici. V letech 1852-1862 působil na německé faře v Pešti. V šedesátých letech 19. století se začal věnoval politické publicistice, přispíval zejména do časopisu Priateľ školy a literatúry a Slovenských novín. Významným způsobem zasáhl do dobových jazykových sporů týkajících se podoby spisovného slovenského jazyka – ve svých článcích hájil tzv. štúrovskou slovenštinu.

Spoluzakládal Matici slovenskou, pro její potřeby pak posuzoval divadelní hry a byl také pořizovatelem čítanek a gramatiky pro katolické školy. V roce 1868 se účastnil založení nové politické strany – Novej školy slovenskej. Jejím cílem bylo spolu s uherskou levicí obnovit zákony z roku 1848 a učinit z rakouské reálné unie pouhou unii personální.

Své politické názory Palárik otevřeně prezentoval i v almanachu Lipa (1864), kde nabídl vlastní variantu řešení vztahů mezi slovanskými národy: necentralistickou, demokratickou a federalistickou reformu slovanské myšlenky s odmítnutím ruského absolutismu – čímž se polemicky vymezil zejména vůči rusofilské koncepci Jána Kollára.

Od roku 1862, na přímluvu hraběnky Esterházyové-Bezobrazovové, působil v Majcichově až do své smrti. Zemřel v důsledku žaludečních vředů. V Majcichově je i pohřben a v místním kulturním domě lze navštívit jeho pamětní místnost.^[3]

Dílo

Palárikova ulice v Bratislavě

Zpočátku byl činný zejména v periodikách; vydával časopis Cyrill a Method a za prosazování ekumenismu a demokratizačních reforem v církvi na jeho stránkách byl potrestán církevním vězením a přeložením do Pešti. Později redigoval Katolícke noviny pre dom a cirkev. Jeho literární dílo se skládá zejména z dramat, ale také z mnoha publicistických děl a několika učebnic (náboženství, čítanek, gramatik pro slovenské školy). Ve svých dílech vyjadřuje zejména opravdové vlastenectví a snahu o rozmach slovenského jazyka i kultury.

Pro jeho veselohry je typická komediální zápletka postavená na principu záměny postav, satirické zobrazení pokřivenosti společenského života i lidských charakterů a problematika národního odpadlictví. Všechny jeho hry byly inscenované u divadelních ochotníků a zaznamenaly velký úspěch. S odstupem času bývají hodnoceny jako příliš dobově determinované, přičemž se vyzdvihuje zejména jejich dokumentární hodnota – věrně popisují dobovou atmosféru, takže jsou důležitým přínosem pro pochopení epochy, v níž autor žil.

Byl i překladatelem, z němčiny překládal především Ch. Schmida (Spisy pre mládež, 1955–1856). Používal pseudonymy Beskydov, Ján Bezkydov či Paliarik Ján.^[2]

Dějiny divadla a teatrologie

Palárik spolu s Jonášem Záborským a Janem Chalupkou patřili k trojici nejvýznamnějších slovenské dramatiků 19. století.^[4] Encyklopedie slovenských spisovatelů uvádí, že Palárikova veseloherní tvorba představuje v jasných barvách atmosféru ze závažného dějinného úseku národní aktivity, s dodatkem, že před Palárikem byl tento barvitý rozměr spojený s životním optimismem národní kultuře neznámý.^[5] Dějiny slovenské literatury uvádějí, že Palárik dílem Inkognito uvedl na scénu lid jako „protiklad maloměstských odrodilců“ a dodávají, že postavy mají „kocourkovské vlastnosti“, jako například napodobování pánů či pletení maďarských, německých a francouzských slov.^[6] Jak uvádí kulturolog Lukáš Perný Palárikovy hry překypují výsměchem mamonářství, pokrytectví, aristokratického povýšenictví nebo elitářství, lakomství, ale i násilného pomaďarčování. Jejich typickým znakem je komediální zápletka postavená na principu záměny postavy, společenská satira společenských vrstev.^[4]

Palárik je také autorem studie, v níž popsal vlastní divadelní principy, čímž přispěl i do divadelní teorie, resp. teatrologie. „Důležitosti dramatické národní literatury“ vyšly v časopise Sokol.^[7]

Filosofické a politické postoje

Palárikovy sociální, politické, geopolitické, etické a filozofické názory obsahují myšlenku rovnoprávnosti mezi národy a optimisticky předpokládají federalizaci Uherska. Požaduje uznání národního jazyka jako prostředku národní osvěty. Národní jazyk považuje za integrální součást občanství (a s ním souvisí svoboda vyučování, svoboda tisku, národní osvěta a vzdělanost) a tvrdě kritizuje zaznávání národních práv.^[8]

Lukáš Perný uvádí, že Palárik ve svých textech filozoficky pracuje s termínem svoboda, a to v etatistickém/komunitárním duchu (svobodná obec, svoboda jednotlivých kmenů, duch svobody; národní samostatnosti, samospráva a svoboda; samostatné svobodné státy slovanské atd.) a také s ideou rovnoprávnosti mezi národy.

Zastával také demokraticko-reformní zásahy do církve, což církev pobouřilo a uvrhla ho do církevního vězení a bez jeho souhlasu bylo zveřejněno prohlášení, ve kterém se zříká svých názorů.^[4][9]

Ocenění

• Je po něm pojmenována obec Palárikovo
• od roku 2001 i Divadlo Jána Palárika v Trnavě
• Divadelní soubor J. Palárika^[10]
• Palárikova Raková, festival ochotnických divadel^[11]

Odkaz Jana Palárika připomínají i:

• Raková (kulturní dům^[12], památná tabule na místě rodného domu^[13], památní pokoj^[14], pomník^[15]),
• Starý Tekov (památník)^[16],
• Hronské Kľačany (památník)^[17],
• Štiavnické Bane (památné tabule pro kontext vydávání Cyrilla a Methoda a památná tabule na kostele svatého Josefa)^[18],
• Hoste (památná tabule)^[19],
• Abraham (památná tabule)^[20],
• Opoj (památná tabule)^[21];
• pamětní tabule v kostele sv. Terezie v Budapešti^[22];
• busta, hrob^[23] a památný pokoj^[24] v Majcichově.

Bibliografie

Publicistika

• 1852 – Ohlas pravdy v záležitosti spisovné reči slovenské
• 1858 – Concordia (almanach vydaný ve spolupráci s J. Viktorínom)
• 1860 – Dôležitosť dramatickej národnej literatúry

Divadelní hry

• 1858 – Inkognito (veselohra)
• 1860 – Drotár (veselohra)
• 1862 – Zmierenie alebo Dobrodružstvo pri obžinkoch (veselohra)
• 1871 – Dimitrij Samozvanec (tragédie)