József Bajza

József Bajza (31. ledna 1804, Szűcsi, Hevéská župa – 3. března 1858, Pešť, nyní Budapešť) byl maďarský spisovatel, literární kritik a teoretik, společně s Mihálym Vörösmartym a Ferencem Toldym nejvýznamnější propagátor romantických tendencí v maďarské literatuře.^[2] Jeho portrét je v slovenském literárním prostředí často zaměňován za portrét Josefa Ignáce Bajzy.^[3][4][5][6]

József Bajza
Narození	31. ledna 1804 Szűcsi, Rakouské císařství (Uhersko)
Úmrtí	3. března 1858 (ve věku 54 let) Pešť, Rakouské císařství (Uhersko)
Místo pohřbení	Kerepesi temető, dnes Budapešť
Povolání	spisovatel, literární kritik a teoretik
Národnost	maďarská
Alma mater	Královská uherská univerzita
Témata	Maďarská literatura
Literární hnutí	romantismus
Manžel(ka)	Julianna Csajághy (1817-1887)[1]
Děti	Lenke, Jenő, Irén[1]
Příbuzní	Laura Csajághy (švagrová) Agatha Beniczká a Ferenc Beniczky (vnoučata)
multimediální obsah na Commons
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

József Bajza, litografie Miklóse Barabáse z roku 1830

Pocházel ze vzdělané šlechtické rodiny. V letech 1822–1824 vystudoval práva na univerzitě v Pešti. Od roku 1823 spolupracoval s almanachem Aurora Károla Kisfaludyho, který po jeho smrti sám až do roku 1837 redigoval. Roku 1829 se v Pešti stal advokátem, ale věnoval se především estetice, literatuře a historii. Roku 1832 se stal členem Uherské akademie věd a roku 1836 se stal zakládajícím členem Kisfaludyho společnosti (Kisfaludy Társaság), což byla literární společnost v Pešti, pojmenovaná po dramatikovi Károlym Kisfaludym, která patřila k nejvýznamnějším literárním institucím v Uhrách. V letech 1837-1838 působil jako prvním ředitel maďarského Národního divadla a v této funkci podporoval především původní maďarskou produkci. Založil rovněž časopis Athenaeum, který společně s Vörösmartym a Toldym redigoval do roku 1843.^[7]

Roku 1848 jej Lajos Kossuth jmenoval redaktorem svých politických novin Kossuth Hirlapja. Po porážce maďarské revoluce se proto musel skrývat a teprve roku 1851 se mohl vrátit do vlasti. V zimě roku 1852 u něho projevila nevyléčitelná duševní choroba, žil proto až do své smrti v ústraní.^[7][8]

Bajza začínal jako básník, když roku 1835 vydal své Versei (Básně), kterými se zařadil mezi přední maďarské lyriky. Kromě toho přeložil několik dramat, včetně prací Herdera, Goetheho a Uhlanda. Snažil se však především o vytvoření objektivní a teoreticky fundované maďarské literární a divadelní kritiky, za jejíhož zakladatele je považován. Zdůrazňoval vlasteneckou funkci literatury a vyzvedával francouzské romantické drama pro jeho demokratický duch oproti dramatu německému. Pro své názory byl napadán jako politický ultraliberál.^[2]

Dílo

Rukopis básně Král z roku 1844

Bajzův hrob v Budapešti

• Az epigramma teoriája (1828, Teorie epigramu).
• A román költésről (1833, O skládání románu).
• As Apotheózis (1834, Apoteóza), báseň.
• Versei (1835, Básně).
• Dramaturgiai és logikai leckék, magyar színházbírálók számára (1836, Dramaturgie a logické lekce pro kritiky maďarského divadla).
• Szózat a Pesti Magyar Színház ügyében (1839, Výzva ve věci Maďarského divadla v Pešti).
• Történeti Könyvtár (1843-1845, Historická knihovna), šest svazků.
• A királyra (1844, Král), báseň.
• Uj Plutarch (1845-1847, Nový Plutarch).
• Nemzetiség és nyelv (1846, Národnost a jazyk).
• Világtörténet' (1847, Všeobecné dějiny).
• Nyugtalanság (1851, Neklid), báseň.
• Összegyűjtött munkái (1852, Sebraná díla), dva svazky.
• Összegyűjtött munkái (1861-1863, Sebraná díla), vydáno posmrtně, šest svazků