Jacques Groag

Jacques Groag (někdy nesprávně uváděn jako Jaques, 5. února 1892, Olomouc – 28. ledna 1962, Londýn), byl moravský architekt a interiérový návrhář, představitel pozdního funkcionalismu a žák Adolfa Loose.

Jacques Groag
Narození	5. února 1892 Olomouc Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	28. ledna 1962 (ve věku 69 let) nebo 25. ledna 1962 (ve věku 69 let) Londýn Spojené království Spojené království
Povolání	architekt, designér, malíř a karikaturista
Choť	Jacqueline Groag
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Vila Briess v Olomouci

Werkbundsiedlung Vídeň

Život

Mládí

Jacques Groag se narodil roku 1892 v Týnečku u Olomouce. Vyrůstal v dobře situované asimilované židovské rodině, která provozovala prosperující sladovnu. Mezi jeho příbuzné patřily i další známé nebo veřejně činné osobnosti. Bratr Emanuel „Emo“ Groag, jenž později řídil rodinnou sladovnu, byl zručným kreslířem a karikaturistou. Sestra Johanna se vdala za rakouského dirigenta Heinricha Jalowetze. Bratranec Heinrich Groag byl v meziválečném období uznávaný brněnský advokát a pacifista, který působil na domácí i mezinárodní scéně. Synovec Willi Groag je znám pro svou humanitární činnost v terezínském ghettu během druhé světové války. ^[1]

Po maturitě na německém gymnáziu v Olomouci a absolvování vojenské služby odešel Jacques Groag v roce 1910 do Vídně studovat stavitelství k Adolfu Loosovi, uznávanému rakouskému architektovi moravského původu. Během první světové války, která přerušila jeho studia, sloužil u dělostřelectva.

Už během studia na německém gymnáziu v Olomouci se Jacques Groag aktivně stýkal s jinými místními židovskými intelektuály. Mezi jeho kumpány patřil například Paul Engelmann, Max Zweig a další později známé osobnosti. Ve Vídni mezi jeho známé patřili Karl Kraus, Adolf Loos, Stefan Zweig. Přesto, že se po válce natrvalo ubytoval ve Vídni, přijal po rozpadu Rakousko-Uherska československé občanství.

Kariéra

Od poloviny 20. let 20. století se Groag začal věnovat samostatné tvorbě. Současně spolupracoval s vídeňskými architektonickými kancelářemi. Celá řada jeho staveb dodnes stojí i v Olomouci. – Například návrh rodinné vily Groagových na Mozartově ulici (1927), rodinný dům rodiny Bergmanovy (Vídeňská 18), interiér bytu Dr. Ing. Waltera Pollacka (Resslova ul. 19), vila manželů Briessových (Na Vozovce 12), vila Ing. Rudolfa Seidlera (Václavkova 2) a jiné (viz Architektura Olomouce).

Groagův architektonický styl vycházel z Loosových zásad funkční jednoduchosti a střídmosti, zároveň však kladl důraz na pohodlí, světlo a estetiku interiéru. Tento kontrast mezi strohým exteriérem a kultivovaným vnitřním prostředím je patrný u všech jeho realizací.^[2]

Podle Groagova návrhu byly také realizovány také vily v Ostravici, Skoczově (Polsko) a na pražském Smíchově^[3] – konkrétně funkcionalistická vila Gustava Šebora v ulici Na Hřebenkách, dnes připravovaný k obnově jako „Groag Residence“. Objekt je považován za významný doklad pozdního funkcionalismu a za jedinou dochovanou stavbu Jacquese Groaga v Praze. Od roku 2024 probíhá příprava na rekonstrukci a konverzi na rezidenční projekt při zachování funkcionalistické podoby exteriéru a kvality interiéru.Původního ducha si do dnešních dnů udržují jen některé Groagovy stavby. Leckteré byly poškozeny nešetrnými opravami, jiné nepřečkaly drsný kapitalismus po roce 1990.^[4]

Po anšlusu Rakouska v roce 1938 utekl Jacques Groag spolu s manželkou na několik měsíců do Prahy, odkud ale museli před postupujícími nacisty brzy utíkat do Velké Británie. Tam se Groag i přes počáteční jazykové potíže věnoval především úpravám interiérů a užitnému nábytkářskému designu. Nemožnost věnovat se architektuře u něj na sklonku života vyvolávala deprese. Zemřel na srdeční infarkt.

Tvorba 1930–1938

Třicátá léta představovala vrchol Groagovy architektonické tvorby.

Po úspěšných realizacích v Olomouci a Vídni se zaměřil na návrhy rodinných domů, které spojovaly Loosovu funkční jednoduchost s větší měkkostí a citlivostí vůči obytnému prostoru. Groag v této době rozvíjel především princip „pohodlí v rámci strohosti“ – jeho stavby působily střídmě zvenčí, ale interiéry měly otevřený, světelný a tekutý charakter.

V letech 1930–1938 vznikla většina jeho samostatných vil: vila Briessových (1933), vila Seidler (1935) a konečně vila Gustava Šebora na pražských Hřebenkách (1938) – jeho poslední předválečný projekt a zároveň jediná doložená realizace v Praze.

Právě tato vila shrnuje Groagův přístup: geometricky čistý exteriér, promyšlené propojení obytných zón a světla, decentní materiálová elegance (travertin, dřevo, ocel). Dnes je objekt považován za významný doklad pozdního funkcionalismu a součást Groagova mezinárodního odkazu.^[2]

Groagova tvorba spadá do období prudkého rozvoje moderní architektury, jejíž vývoj byl zásadně ovlivněn oběma světovými válkami. Jak uvádí Ursula Prokop, „meziválečné období bylo fází mimořádné koncentrace architektonických idejí“, kdy architekti hledali „nové společenské a estetické vyvážení“ mezi tradicí a funkcí ^[2]. Právě v letech 1918–1938 dosáhl evropský funkcionalismus vrcholu, který „byl náhle přerušen politickými katastrofami“ ^[2]

Toto krátké, ale výjimečně plodné období určilo podobu moderní architektury na několik dalších desetiletí.

Emigrace a nový začátek ve Velké Británii

Po anšlusu Rakouska v roce 1938 uprchli Jacques a Jacqueline Groagovi nejprve do Prahy. Ani tam však nemohli zůstat dlouho – po okupaci Československa byli nuceni znovu odejít a v roce 1939 se usadili v Londýně. Přes jazykovou bariéru se oba snažili pokračovat v návrhářské práci a postupně si našli místo v okruhu modernistických emigrantů v Anglii.^[2]

Práce v Anglii a pozdní léta

Ve Velké Británii se Groag věnoval především interiérovému a nábytkovému designu. Pracoval mimo jiné pro firmu Gordon Russell Ltd. a podílel se na vládním programu Utility Furniture, který měl po válce zajistit sériovou výrobu kvalitního, ale cenově dostupného nábytku^[2]. Navrhoval také exponáty pro významné poválečné výstavy, například Britain Can Make It (1946) a Festival of Britain (1951), a v roce 1952 byl zvolen členem Society of Industrial Artists ^[2].

V Anglii se Groag i přes počáteční jazykové potíže věnoval především úpravám interiérů a užitnému nábytkářskému designu. Možnost plně se věnovat architektuře už znovu nezískal a podle pramenů trpěl na sklonku života depresemi. Zemřel 28. ledna 1962 v Londýně na srdeční infarkt. Groagovo pozdní období a jeho přínos britskému poválečnému designu byly připomenuty mimo jiné výstavou Jacques & Jacqueline Groag v londýnské Isokon Gallery v roce 2020^[5].

Uznání a mezinárodní kontext

Groagovo dílo získávalo uznání už ve 30. letech, kdy se jeho jméno objevovalo v odborném tisku ve Vídni a v Praze. Byl považován za pokračovatele Loosovy školy, který dokázal skloubit moravskou praktičnost s vídeňskou estetikou.

Jeho přístup k interiéru – zaměřený na pohodu, světlo a jemné přechody mezi místnostmi – se později stal inspirací pro poválečný britský design, zejména skrze jeho manželku Jacqueline Groag, jejíž textilní práce přenesly Groagovu filozofii prostoru do oblasti vzoru a barvy.

Po válce byl znovuobjeven kurátory V&A a MAK, kteří jeho tvorbu označují za most mezi vídeňským modernismem a humanistickým funkcionalismem střední Evropy.^[2]

V roce 2020 byla v Isokon Gallery v Londýně uspořádána výstava „Jacques & Jacqueline Groag“, která připomněla jejich kariéru v Rakousku, Československu a Spojeném království. Expozice představila jejich společnou tvorbu i pozdější samostatné práce, čímž potvrdila rostoucí zájem o jejich odkaz v kontextu evropské moderny.^[5]

Osobní život

Manželkou Jacquese Groaga byla pražská rodačka Hilde Blumberger, rozená Picková (1903–1986), textilní designérka a ilustrátorka, s níž se seznámil ve Vídni. Po svatbě přijala jméno Jacqueline Groag, pod kterým se později proslavila ve Spojeném království jako jedna z nejvýznamnějších textilních návrhářek poválečné Británie^[6]. Její práce pro společnosti jako Liberty of London nebo John Lewis představovaly syntézu modernismu, barevné poetiky a organických motivů.

Manželství Groagových bylo bezdětné. Pozůstalost Jacquese a Jacqueline Groagových je uložena ve Victoria and Albert Museum v Londýně, kde byla roku 2010 uspořádána i retrospektiva věnovaná Jacqueline Groagové jako představitelce poválečného britského designu.^[6]

Odkaz a současné zhodnocení

V posledních letech se Groagovo dílo znovu dostává do pozornosti odborné i laické veřejnosti – zejména díky plánované obnově vily Gustava Šebora na Smíchově a výstavám věnovaným Loosově škole.

Groag bývá dnes hodnocen jako osobnost, která propojila rakouský a český funkcionalismus s důrazem na lidské měřítko a kultivovaný interiér.

Dílo

V roce 1926 Jacques Groag si otevřel ve Vídni Döblingu vlastní projekční kancelář mezi prvními významnými zakázkami byla vila pro jeho bratra Emanuela v Olomouci.^[7][8]

• 1923 rekonstrukce sladovny Groag, Olomouc
• 1926–1929 Wittgensteinova vila, Vídeň, spolupráce na projektu s Paulem Engelmannem a Ludwigem Wittgensteinem
• 1927 vila Möller, Vídeň (spolupráce Adolf Loos)
• 1927 vila Groag, Olomouc, Mozartova 36
• 1928 budova tenisového klubu Heller, Vídeň (spolupráce Franz Singer a Friedl Dicker)
• 1939 vila Bergmann, Olomouc, Vídeňská 18
• kolem 1930 rekreační vila filmové a divadelní hvězdy Liane Haid, Neuwaldegg, Dolní Rakousy (přestavba a interiér)
• 1931 interiér bytu Dr. Ing. Waltera Pollacka, Olomouc, Resslova ul. 19
• 1933 vila Pauly a Hanse Briessových, Olomouc, Na Vozovce 12
• 1933 vila Dr. Gustava Sterna, Perchtoldsdorf, Dolní Rakousy
• 1935 vila Ing. Rudolfa Seidlera, Olomouc, Václavkova 2
• 1935 sladovna Týneček u Olomouce
• 1935 vila filmové herečky Pauly Wessely, Vídeň, (přestavba a interiér)
• 1935–1936 rekreační vila Dr. Otto Eislera, Ostravice 465
• 1936 vila Hanse Briesse,Olomouc, Wellnerova 21
• 1937 vila Spitzer, Skoczow, Polsko
• 1937 aerodynamicky koncipovaná benzínová pumpa, Brno
• 1937–1938 dělnické domy chemických závodů v Moravské Ostravě
• 1938 rodinný dům Gustava Šebora, Praha. Na Hřebenkách 41. Dům v současnosti prochází rekonstrukcí a konverzí na rezidenční projekt pracovně nazývaný „Groag Residence“.^[3]