Jaime Fillol

Jaime José Fillol Durán (* 3. června 1946 Santiago de Chile) je bývalý chilský tenista. Je vysoký 180 cm a hrál pravou rukou s jednoručným bekhendem. Začínal v klubu International Sporting Club v Santiagu, od roku 1965 hrál v USA za University of Miami a v roce 1968 se stal profesionálem. Ve své kariéře vydělal 187 169 amerických dolarů.

Jaime Fillol
Datum narození	3. června 1946 (79 let)
Místo narození	Santiago de Chile
Dvouhra
Poměr zápasů	470–332
Čtyřhra
Poměr zápasů	361–295
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sportovní kariéra

Za daviscupový tým Chile odehrál v letech 1969 až 1983 osmadvacet utkání. Do dějin soutěže se svojí délkou zapsal zápas čtyřhry v roce 1973, kdy Fillol a Patricio Cornejo podlehli americké dvojici Stan Smith a Erik van Dillen 9–7, 39–37, 6–8, 1–6 a 3–6.^[1] V roce 1976 se dostal s chilským mužstvem do finále Davis Cupu. Dosáhl osmi turnajových vítězství ve dvouhře, šestnácti v mužské čtyřhře a jednoho ve smíšené čtyřhře. Nejlepším Fillolovým grandslamovým výsledkem ve dvouhře bylo čtvrtfinále US Open v roce 1975. S Patriciem Cornejem byl finalistou čtyřhry v Paříži 1972 a na US Open 1974 a s Pam Teeguardenovou finalistou mixu v Paříži 1975.^[2] Jeho nejlepším umístěním na žebříčku ATP ve dvouhře bylo 14. místo v roce 1974 a 82. místo ve čtyřhře v roce 1984. V letech 1969 až 1977 byl nejvýše postaveným Chilanem na světovém žebříčku. V letech 1978 až 1980 zastával funkci prezidenta Asociace tenisových profesionálů.^[3] Pro podobný obličej a kudrnaté vlasy byl nazýván „tenisový Ryan O'Neal“. V roce 1982 byl zvolen chilským sportovcem roku.

Osobní život

Hráčskou kariéru ukončil v roce 1985, byl pak organizátorem turnaje Chile Open a vedl oddělení tělovýchovy na Universidad Andrés Bello. Byl také nehrajícím kapitánem chilského daviscupového týmu. Má pět dětí a sedmnáct vnoučat, profesionálními tenisty se stali i jeho bratr Álvaro Fillol, syn Jaime Fillol Jr. a vnuk Nicolás Jarry. V roce 2019 získal Jaime Fillol cenu chilského ministerstva sportu za reprezentaci v Davisově poháru.^[4] V roce 2024 vydal knihu vzpomínek Huellas en la arcilla.

Turnajová vítězství

Dvouhra

• 1968 Indianapolis
• 1971 Washington, Clemmons
• 1973 Clemmons
• 1975 Düsseldorf
• 1976 Dayton
• 1981 Ciudad de México
• 1982 Itaparica

Čtyřhra

• 1969 Buenos Aires
• 1970 South Orange
• 1972 Caracas, Buenos Aires
• 1975 Charlotte
• 1976 Toronto
• 1977 Indianapolis, Santiago de Chile
• 1978 Las Vegas, Bogota
• 1979 Quito
• 1980 San José, Tchaj-pej, Tokio
• 1982 Quito
• 1983 Caracas

Mix

• 1971 Torquay