Jan Klecanda

český novinář a spisovatel From Wikipedia, the free encyclopedia

Jan Klecanda
Remove ads

Jan Klecanda (5. března 1855 Praha – 15. května 1920, Praha[1]) byl český učitel, spisovatel a novinář. V letech 1883-1887 působil jako ředitel české matiční školy v Teplicích. Po návratu do Prahy založil časopis Vyšehrad s přílohou Svatvečer (1887-95 a 1897-1900), zaměřený na poučení a zábavu venkovských čtenářů, a otiskoval v něm své literární práce. Pořádal poučné a agitační přednášky, angažoval se v mladočeské straně, pomáhal organizovat spolky na podporu české menšiny v pohraničí. Jeho tvorba, převážně zachycující mezilidské vztahy na vesnici, sociální a národnostní boje dělníků a život vojáků základní služby se vyznačuje silnou výchovnou a vlasteneckou tendencí a má charakter lidové četby bez vyšších uměleckých ambicí; oceňovaná byla ale také např. jeho kronika rusko-japonské války z r. 1905. Současníci si ho vážili pro obětavou drobnou práci ve prospěch národa; za zásluhy byl pohřben na vyšehradském Slavíně.

Stručná fakta Narození, Úmrtí ...
Remove ads

Biografie

Mládí, studium a vojenská služba

Narodil se 5. března 1855 v Praze jako syn rukavičkáře Antonína Klecandy (1822-1903) původem z Jistebnice a jeho manželky Antonie rozené Pichlerové (1822-1886).[2][3] Chodil do obecné školy u sv. Jindřicha a pak na hlavní školu Budeč. Vyšší reálku absolvoval v 15 letech, poté studoval čtyři roky na polytechnice. Ještě během studia pracoval u stavitele Martina, kdysi rovněž literárně činného (redaktor Lumíra). [4]

Roku 1875 byl odveden do armády,[5] kde ho brzy zaměstnali jako učitele češtiny, krasopisu a kreslení na kadetní škole v Linci. Po zrušení této školy pak pro armádu pracoval jako kreslič ve Vídni a Klosterneuburgu[4] a spolupracoval při vydávání Technického reglementu pro c. k. technické sbory.[5]

Učitelské působení

Roku 1878[5] nebo 1879[4] se vrátil do Prahy a stal se prozatímním učitelem na Smíchově. Složil zkoušky pro školy obecné a měšťanské. V březnu 1882 získal místo na škole u sv. Jiljí.[4]

Roku 1883 byl jmenován řídícím učitelem obecné školy Ústřední matice školské (ÚMŠ) v Teplicích.[6] Ve volném čase se věnoval organizaci české menšiny.[5] Neúnavně objížděl vesnice, přednášel a agitoval.[7] Například 6. dubna 1884 uskutečnil v Chomutově přednášku „Historie — učitelka národů“.[8] Roku 1885 byl mezi spoluzakladateli Národní jednoty severočeské,[9] k nelibosti teplických Němců, kteří odmítali ostrý protigermanizační kurs tohoto spolku.[10] V roce 1886 spoluorganizoval setkání matičních učitelů v Praze[11] a neúspěšně se pokoušel o založení českých škol v Trnovanech u Teplic [12] a Pozorce u Dubí.[13] Místní Češi mu říkali „náš apoštol“.[7]

K závažnému incidentu došlo počátkem roku 1887. 5. ledna vydal místní list Teplitz-Schönauer Anzeiger seznam signatářů petice za založení českojazyčné státní školy v Teplicích.[14] Dvacet z nich v příštím čísle prohlásilo, že buď byly jejich podpisy zfalšovány, nebo se podepsali omylem a školu podporovat nechtějí.[15] Klecanda se ve vydání z 12. ledna bránil poukazem na to, že noviny zaměnily dva dokumenty, které dodal na úřad: skutečnou petici a seznam rodičů žáků jím vedené matiční školy. Redakci nicméně nepřesvědčil. [16] Událost měla ohlas i v dalším německojazyčném tisku.[17]

V únoru 1887 byl pro následující pololetí zproštěn povinnosti vyučovat[18] a v srpnu téhož roku vystoupil ze služeb ÚMŠ,[19] a to ze zdravotních důvodů.[5] Jeho nástupcem na ředitelském místě se stal František Krištůfek.[19]

Novinářem a spisovatelem

Klecanda byl rozený literát.[20] Publikoval už jako student ve školním časopise Rhapsodie a v Humoristických listech. Později jako stavitelský asistent uveřejnil čtyři povídky (Následky lehkovážnosti, Rodina psancova, Odměna poctivosti a Cesta k samostatnosti) v Besedách mládeže pod pseudonymem J. K. Táborský. Vedle toho mu tiskli drobné povídky pro mládež a básně v časopisech Budečská zahrada, Naší mládeži, Paleček, Obrazy života, Český jih aj., rovněž pod pseudonymy (např. Táborský a Stříbrský;[4] používal ale také pseudonymy Kalina, Kopřiva a Juvenal.[21] Během vojenské služby ve Vídni uveřejnil v německých novinách několik národnostně smířlivých novel. Od roku 1882 už přispíval převážně pod vlastním jménem.[4] V letech 1882-1888 úzce spolupracoval se Šimáčkovým Poslem z Prahy, pro nějž napsal asi 30 povídek a jeden román (Bludičky).[5]

Jádrem jeho novinářské činnosti se stal časopis Vyšehrad s kulturní přílohou Svatvečer, který začal vydávat roku 1887 po návratu z Teplic do Prahy.[22] Inspiraci a počáteční pomoc mu poskytl někdejší profesor z reálky Petr Mužák s manželkou Karolinou Světlou.[23] Uveřejňoval tam politické úvahy, fejetony, povídky, romány a populárně naučné články,[22] podporoval národní uvědomění a organizování občanů.[24] Stinnou stránkou tohoto časopisu bylo ovšem otiskování článků s antisemitskou tendencí,[25][26][27] zejména kolem roku 1897,[28][29] kdy se Klecanda krátce angažoval v podobně orientované Národní obraně[30] (viz sekci Politickým řečníkem). Odběrateli byli převážně chudší venkovští čtenáři, např. v Podkrkonoší a Pošumaví. Vyšehrad byl velmi levný a obsažný, politickým zaměřením radikálně mladočeský, opozičně bojovný. Roku 1895 byl úředně zastaven[31] z důvodu ohrožení veřejného pořádku.[32][33]

Klecanda se pak přestěhoval do Pardubic, kde krátce vydával Český venkov. Byl v té době rovněž obviněn z pobuřování, ale trestní stíhání bylo zastaveno a mohl se vrátit do Prahy, kde obnovil vydávání Vyšehradu. Časopis ale definitivně skončil po roce 1900, kdy zkrachovala tiskárna a Klecanda utrpěl velké finanční ztráty. Nezbylo mu než hledat zaměstnání u jiných vydavatelů. Poté, co odmítl nabídku staročeského listu Hlas národa, přijal místo redaktora Vilímkova sborníku Devatenácté století.[31] V letech 1907-1908 byl odpovědným redaktorem Humoristických listů, kde se stal nástupcem jejich zakladatele J. R. Vilímka staršího.[34][35] Rok také vedl agrární list Obrana zemědělců.[36]

Po roce 1900 začaly u Vilímka vycházet jeho sebrané spisy, čímž se s jeho díly, do té doby rozptýlenými po časopisech, mohla seznámit široká veřejnost. Jeho knihy byly od té doby velmi žádané.[36] (viz sekci Dílo).

V roce 1905 dokumentoval rusko-japonskou válku v Obrazovém zpravodaji z bojiště a na to téma napsal i kroniku Válka rusko-japonská. Poté publikační činnost znovu přerušil kvůli nervovému onemocnění.[36]

Politickým řečníkem

Zapojil se rovněž do politického boje mladočechů. Pořádal přednášky a vystupoval na schůzích. Například v únoru 1888 ve Vršovicích spolu s Josefem Heroldem na shromáždění protestoval proti návrhu novely školského zákona.[37] Téhož roku přednášel na Vinohradech „O příčinách úpadku národa českého“[38] a v klubu jihočeských akademiků Štítný „O působení studentstva na českém jihu“.[39] O rok později vystoupil např. ve spolku akademiků Krakonoš („O praktickém provádění účelu spolků krajinských“),[40] na mladočeské schůzi v Chotěboři (o finančních otázkách rolnictva, daních, vztahu ke šlechtě)[41] a v pražské českoslovanské obchodnické besedě („O příčinách úpadku národnosti české“).[42] Z následujících let můžeme jmenovat např. přednášku „O utiskování Čechů v tak zv. uzavřeném území“ (Občanský klub na Smíchově 1891)[43] a o politickém vzdělávání lidu (mladočeská schůze v Lišově 1894).[44]

Některá jeho vystoupení měla nepříjemnou dohru. Například roku 1894 byly úředně zrušeny studentské organizace Spolek studujících z Jindřichova Hradce a okolí, Štítný a Budivoj poté, co na nich pronesl politický projev O poměrech studující mládeže.[45] Předseda Budivoje byl navíc odsouzen za přestupek, protože pořádání této přednášky schválil, ačkoliv podle stanov byl jeho spolek nepolitický.[46] Počátkem roku 1895 byla po jeho radikální agitaci rozpuštěna schůze v Jičíně.[47]

Opakovaně také kandidoval ve volbách jako nezávislý, zpravidla i proti oficiálnímu mladočechovi, nikdy ale neuspěl. Například:

Pro svou volební agitaci, zaměřenou proti oficiálnímu kandidátovi mladočechů (k nimž se jinak hlásil), byl někdy v tisku kritizován.[53]

Roku 1897 se stal spoluzakladatelem a místopředsedou radikálně nacionalistického spolku Národní obrana,[30] který měl antisemitskou tendenci.[5] Deklarovaným cílem tohoto sdružení měla být hospodářská emancipace českého národa od cizích, tj. především německých a židovských podnikatelů pod heslem „svůj k svému“.[54] Klecanda byl autorem jejich programového dokumentu (Svůj k svému, 1897), v němž vyzýval občany, aby pokud možno nakupovali pouze české zboží od českých obchodníků, vyhýbali se židovským podnikům a tím postavili hráz hospodářskému úpadku českých sedláků, řemeslníků i výrobců.[55] Vlastenečtí čeští židé tento program kritizovali, protože pokládal za protivníky a vylučoval z národa paušálně všechny, včetně těch, kteří se národních snah účastnili nebo o to snažili; zvolenými prostředky podle nich nebylo možné dojít k přijatelnému soužití.[56] Upozorňovali také na logické rozpory.[57] Národní obrana neměla velkou podporu[58] (uvádělo se cca 1000 členů)[55] a větší národní organizace (např. Národní jednota severočeská a pošumavská) s ní pro přílišný radikalismus a nedostatek pozitivního programu odmítaly spolupracovat.[59] Jejich schůze v srpnu 1897, na níž promluvil Klecanda a někteří další radikální řečníci, byla úředně rozpuštěna,[30] spolek počátkem následujícího roku zrušen kvůli vyvolávání nepřátelských nálad vůči vybraným třídám obyvatel a poškozování jejich hospodářských zájmů[60] a funkcionáři včetně Klecandy trestně stíháni (u trestního soudu osvobozen, poté souzen pro přestupek, konečný výsledek se nepodařilo zjistit).[61][62]

Roku 1898 byl také zmiňován jako člen ústředního výboru Národní jednoty severočeské.[63] Téhož roku se účastnil demonstrace vlasteneckých mladíků, která skončila potyčkou s policií; následkem toho byl obviněn, že svými výroky popuzoval účastníky proti zasahujícím strážníkům, ale soud ho osvobodil.[64]

Závěr života

Během první světové války spolu se svými syny hrál aktivní roli v protirakouském hnutí, usiloval o národní sebeurčení, které bylo zakončeno vznikem nové nezávislé republiky. (Mimo jiné podepsal Manifest českých spisovatelů.[65])

Zemřel v noci z 15. na 16. května 1920, několik dní po prodělané operaci kýly.[66][67] V matrice je uvedeno datum úmrtí 15. května.[1] Pohřben byl na vyšehradském Slavíně za účasti mnoha osobností veřejného života (zástupci ÚMŠ, Národní jednoty severočeské, novináři, Karel Václav Rais, Josef Václav Myslbek, profesor Karel Domin aj.).[68]

Remove ads

Dílo

Klecanda byl lidový spisovatel. Snažil se vychovávat čtenáře a tím konat drobnou práci pro národ. Díla jsou tendenční a náročnější uměleckou kritikou byla již v době svého vzniku většinou přehlížená, nicméně z druhé strany oceňovaná pro svou národně osvětový charakter.[69]

Při psaní knih vycházel z novinářské zkušenosti.[7] V jeho díle se spojuje detailní znalost denního života obyčejných lidí se snahou poučovat, nabádat a vychovávat. Jeho povídky a romány z vesnického prostředí se téměř výhradně týkají běžných rodinných, sousedských nebo milostných vztahů. Postavy se nezapojují do širších politických, náboženských či kulturních debat a vnější svět do jeho tradiční vesnice proniká jen okrajově, např. občasnou zmínkou o odbíraných novinách nebo z vyprávění vojenského vysloužilce. Vše žije starým, navenek klidným životem. Oblíbeným tématem jsou např. dlouholeté sousedské spory, milostné vztahy proti vůli rodičů, rozpory v rodině či mravní selhání jednotlivců.[70] Některé jeho beletristické práce jsou ale také z dělnického, vojenského či výjimečně maloměstského prostředí nebo jsou umístěna do minulosti (viz níže).

Dnes je jeho tvorba pro mravoučnou schematičnost pozapomenutá. Výjimečným novinářským počinem zůstává Obrazový zpravodaj z bojiště,[71] který slovem i obrazem přinášel zprvu dvakrát týdně zpravodajství z rusko-japonské války, prvního konfliktu 20. století. V březnu 1905 se autorovi zdálo, že válka a s ní celý projekt bude rychle ukončena; nakonec trvala jeden a půl roku. Přestože české sympatie k Rusům po incidentu u Dogger Banku poněkud ochladly, pozornost čtenářů vytrvala až do konce.

Knižně vyšly například tyto práce:[72]

  • Páter Vojtěch (1902 s reedicemi). Mlynář, otec dvou synů, dá jednoho z nich (Vojtěcha) studovat na kněze, aby mohl celé hospodářství věnovat nerozdělené druhému (Karlovi). Zatímco Vojtěch studuje, Karel se dopustil násilného činu, uprchl z vesnice a dal se na vojnu. Po návratu ze semináře Vojtěch potkává doma Frantinu, svou tajnou nenaplněnou lásku z mládí, která se mezitím stala druhou manželkou jeho otce. V jeho duši bouří rozpor mezi milostným citem a povinností vůči svému stavu i nevlastní matce. Zakrátko se vrátí Karel, zhýralý a bezcitný, a během potyčky s otcem zabíjí Frantinu. Nakonec Karel umírá, Vojtěch se uchyluje do kláštera, aby odčinil své pochybnosti i hříchy jeho nejbližších,[70][73] a otec zpytuje svědomí.[74] Román byl roku 1928 zfilmován [75] (režisér Martin Frič, v hlavních rolích Karel Lamač a Marta Fričová-Marwille)[76] a v roce 1930 adaptován na divadelní hru (upravila Božena Vodičková-Olšovská).
  • Starý hřích (1904 s reedicemi). Přátelský vztah dvou sousedů a milostný poměr jejich dětí naruší navrátivší se vysloužilý voják, který křivě obviní jednoho z nich z dávné vraždy manželky a vydíráním se z něj snaží získat peníze i ruku jeho dcery. Děj končí všeobecným smířením – vysloužilec se na smrtelném loži přizná ke lži a mladí lidé uzavřou sňatek.[70][73] I tento román byl zfilmován (režisér Miroslav Josef Krňanský, v hlavních rolích Josef Rovenský a Karel Jičínský, premiéra v listopadu 1929).[77][78][79]
  • Cizí krev (1907 s reedicemi). Vysloužilý voják se odstěhuje na bohatý statek k mladé vdově, statkářově dceři, a jejímu osiřelému dítěti. Získá si důvěru celé rodiny, ale poté ji rozvrací svou nemorálností. Autor zde varuje před mravním úpadkem mladých mužů na vojně (ovšem není antimilitaristou, uznává i přínos vojenské služby pro tělesnou a duševní zdatnost) a před přijímáním lidí cizorodého, neselského původu na venkov.[80]
  • Tvrdé hlavy (1901 s reedicemi), soubor tří kratších povídek z vesnického prostředí (Za půdu otců, České palice, Sousedé)[80][81]
  • Ve službách národa (1906 s reedicemi), o těžkém životě českých dělníků v poněmčeném pohraničí a o jejich boji za národnostní práva, zejména o českou školu[82]
  • Pod tíhou práce (asi 1904 s reedicemi), dělnický román, popisující sociální boj dělníků se zaměstnavatelem[82][83][84][85] (online)
  • Maloměstský apoštol (1903 s reedicemi). Mladý snaživý občan přes odpor konzervativních starousedlíků zvelebuje zaostalé maloměsto organizováním spolků, divadelních představení apod. a postupně si získává důvěru obyvatel. Autor zdůrazňuje význam hospodářské svépomoci (družstevnictví), vzdělanosti, kultury a hledání shody ve veřejném zájmu.[85][86]
  • Bludičky (1912?), historicko-politický román z revolučních let 1848-49[86][87]
  • Na bojišti (1883), soubor patnácti drobných povídek, odehrávajících se v Itálii během války za nezávislost v letech 1848-49[87][88]
  • Z nekrvavé vojny (1905), kniha povídek z vojenského prostředí, popisující zpravidla tragické, smutné příběhy vojáků základní služby, kde sice nechybí zábava a humor, ale jsou vykoupeny tvrdou službou, přísnými předpisy a nejistou budoucností.[89]
  • Karacson Aladar (1903), vojenský román s romantickými prvky zasazený do 18. století[89]
  • Divoké koření (cca 1902, online), „veselá kniha s pěknými obrázky“[90] (online)
  • Prach a broky (1908), soubor humoristických povídek z loveckého prostředí[91] (online)

Mimo žánr beletrie napsal například:[72]

  • České dítě patří do české školy (1893)
  • Svůj k svému (1897), epištola Národní obrany (online)
  • Vznik, rozvoj a zrušení roboty (1898, online)
  • Před sčítáním lidu (1900)
  • Boj za všeobecné rovné hlasovací právo v Praze (1905, online, viz též Volby do Říšské rady 1907)
  • Houby v přírodě a v kuchyni (1913)

Uspořádal almanach Na pomezí (1885) na podporu Českého domu v Teplicích (online) a Almanach bývalých žáků české reálky Pražské (1893, s Františkem Houškou a Karlem Tillerem, online).

Remove ads

Hodnocení

Současníci si Klecandy vážili pro jeho mimořádnou pracovitost, kdy souběžně přednášel, agitoval, redigoval časopis a psal povídky.[7] Šel vlastní cestou za svým cílem, kterým bylo povznesení národa. Byl vášnivým zastáncem českého státního práva. Jeho povídky byly velmi populární[66] a jeho 50.[31][36][92][93] a 60.[93][94] narozeniny byly připomínány v tisku. Z literárních kritiků ho hodnotili např. Jan Václav Novák s Arne Novákem (1910), kteří ho zařadili mezi tři nejproduktivnější konvenční novelisty (vedle Františka Sokola-Tůmy a J. L. Hrdiny),[95] a František Sekanina (posmrtně 1920), který ocenil lidově výchovnou tendenci jeho prací, jež bohatě nahrazuje veškeré umělecko-estetické nedostatky.[69]

Za své celoživotní zásluhy byl pohřben na vyšehradském Slavíně.[68]

Rodina

  • 7. ledna 1883 se na Smíchově oženil s Matildou Maškovou (1859-1930), dcerou veřejně činného učitele Jana Ladislava Maška.[96][97] Manželka později přispívala referáty z Národního divadla do rubriky „Pro ty, kdo v divadle nebyli“ ve Svatvečeru[5] a překládala z angličtiny.[98] Z jejich dětí se proslavili:[99]
    • Syn Jan (1883-1964) jako spisovatel pod pseudonymem Jan Havlasa. Byl také československým diplomatem.
    • Syn Vladimír Klecanda (1888-1946) jako historik, archivář a účastník protinacistického odboje
    • Syn Jiří Klecanda (1890-1918), knihovník v Petrohradě, jako významný organizátor legií v Rusku během první světové války.
  • Bratr Jindřich Klecanda[2] (1861-1901) byl středoškolský profesor a historik,[100] činný v Příbrami a Novém Bydžově.[101]
Remove ads

Reference

Externí odkazy

Loading related searches...

Wikiwand - on

Seamless Wikipedia browsing. On steroids.

Remove ads
Remove ads