Jan Mořic Nasavsko-Siegenský
nizozemský voják a správce (1604–1679) From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Jan Mořic Nasavský (nizozemsky: Johan Maurits van Nassau-Siegen;[pozn. 1] německy: Johann Moritz von Nassau-Siegen; portugalsky: João Maurício de Nassau-Siegen; 17. června 1604 Dillenburg – 20. prosince 1679 Kleve), zvaný „Brazilec“ díky svému plodnému období jako guvernér Nizozemské Brazílie, byl nasavsko-siegenský hrabě a od roku 1664 kníže. Od roku 1652 až do své smrti v roce 1679 působil jako Herrenmeister (ekvivalent velmistra) Řádu svatého Jana (Braniborská bailiva).[1]
,_Count_of_Nassau-Siegen.jpg)
Jeho bývalý rezidence v Haagu v Nizozemsku je nyní muzeem umění s názvem Mauritshuis, což v nizozemštině znamená „Mořicův dům“.[2]
Remove ads
Mládí v Evropě
Narodil se v Dillenburgu a jeho otcem byl Jan VII. Nasavsko-Siegenský. Jeho dědeček Jan VI. Nasavský byl mladším bratrem nizozemského stadtholdera Viléma Mlčenlivého Oranžského, což z něj činilo jeho prasynovce.
Do nizozemské armády vstoupil v roce 1621, ve velmi mladém věku. Vyznamenal se v taženích svého bratrance, stadtholdera knížete Frederika Hendrika Oranžského. V roce 1626 se stal kapitánem. V roce 1629 se podílel na dobytí Den Bosch. V roce 1636 dobyl pevnost u Schenkenschansu.
Remove ads
Nizozemský guvernér v Brazílii
V roce 1636 byl Nizozemskou západoindickou společností na doporučení Frederika Hendrika jmenován guvernérem nizozemského majetku v Brazílii. V lednu 1637 přistál v Recife, přístavu Pernambuco a hlavní pevnosti Nizozemců. Ihned po svém příjezdu zahájil tažení proti španělsko-portugalským silám, které v opakovaných střetnutích porazil. Věřil, že je dostatečně silný, aby vyslal část svých sil k útoku na portugalské majetky na pobřeží Afriky[3] a pokračoval v rozšiřování svých výbojů s pomocí domorodců, kteří byli proti španělské nadvládě, nicméně při útoku na São Salvador, byl nucen zahájit obléhání a ztratil mnoho svých nejlepších důstojníků. Po obdržení posil v roce 1638 a ve spolupráci s nizozemskou flotilou, která porazila španělsko-portugalské eskadry na dohled od zátoky Všech svatých, dobyl posledně jmenované město. Když v roce 1640 Portugalsko obnovilo svou nezávislost na Španělsku za Jana II., 8. vévody z Braganzy, nasavsko-siegenský kníže očekával, že s ním naváže spojenectví a protože věřil, že mírová smlouva s Portugalskem umožní Holandsku udržet si dobytá území, urychlil své operace. Aby zaměstnal zástup dobrodruhů, kteří se shromáždili pod jeho barvami, vyslal výpravu proti španělskému majetku na Río de la Plata. V roce 1643 vybavil výpravu Hendrika Brouwera, která se pokusila zřídit základnu v jižním Chile.[4][5] Později navštívil dobyté provincie a zařídil jejich správu.
Život v osadách
Touto sérií úspěšných výprav postupně rozšířil nizozemské majetky od Sergipe na jihu po São Luís de Maranhão na severu. S pomocí slavného architekta Pietera Posta z Haarlemu[6] proměnil Recife postavením nového města ozdobeného veřejnými budovami, mosty, kanály a zahradami v tehdejším nizozemském stylu. Později nově reformované město pojmenoval Mauritsstad, po sobě. Vysoké stavební náklady dokázal hradit z kořisti svých výprav a z výnosů svých panství v Německu.[6]
Svou státnickou politikou přivedl kolonii do velmi vzkvétajícího stavu. Jeho vedení v Brazílii inspirovalo dva latinské eposy z roku 1647: Rerum per octennium in Brasilia et alibi nuper gestarum sub praefectura[7] Caspara Barlaeuse a Mauritias Francisca Planteho. Členy jeho doprovodu byli malíři Albert Eckhout, Frans Post a Abraham Willaerts.
V kolonii založil také zastupitelské rady pro místní samosprávu a rozvinul dopravní infrastrukturu Recife. Jeho rozsáhlé plány a přepychové výdaje znepokojily šetrné ředitele Západoindické společnosti a Jan Mořic, který odmítl udržet si svůj post, pokud nedostane volnou ruku, se v červenci 1644 vrátil do Evropy.
_-_Don_Miguel_de_Castro,_Emissary_of_Kongo_-_KMS7_-_Statens_Museum_for_Kunst.jpg)
Jako generální guvernér brazilské kolonie zřízené Nizozemskou západoindickou společností v letech 1636 až 1644 byl osobně zapojen do udržování Afričanů jako otroků a osobně profitoval z obchodu a dopravy Afričanů do Brazílie.[8] V roce 1643 získalo Nasavsko od manikonga velvyslanectví, aby posílilo hospodářské vztahy mezi Konžským královstvím a Nizozemskou Brazílií prostřednictvím prodeje otroků.
Remove ads
Návrat do Evropy
,_RP-P-OB-27.439X.jpg)
Krátce po návratu do Evropy byl Frederikem Hendrikem jmenován do velení kavalérie v nizozemské armádě a zúčastnil se tažení v letech 1645 a 1646. Když v lednu 1648 válka skončila Münsterským mírem, přijal od kurfiřta Fridricha Viléma Braniborského (který se právě oženil s jeho neteří Luisou) místo guvernéra Klévska, Marky a Ravensbergu a později také Mindenu. Jeho úspěch v Porýní byl stejně velký jako v Brazílii a ukázal se jako schopný a moudrý vládce. Také vytvořil rozsáhlé barokní zahrady v Kleve a okolí a také novou rezidenci, palác Prinzenhof.
Na konci roku 1652 byl jmenován hlavou Řádu svatého Jana (Braniborská bailiva) a stal se říšským knížetem s oslovením Jasnost. V roce 1664 se vrátil do Holandska. Když vypukla válka s Anglií podporovaná münsterským biskupem, byl jmenován vrchním velitelem nizozemské armády. Ačkoli byl ve svém velení omezován parlamentem, invazi odrazil a biskup Christoph Bernhard von Galen, přezdívaný „Bommen Berend“, byl nucen uzavřít mír. Jeho tažení ještě neskončilo, protože v roce 1668 byl jmenován prvním polním maršálem nizozemské armády a v roce 1673 byl stadtholderem Vilémem III. pověřen velením silám ve Frísku a Groningenu a obranou východní hranice provincií, opět proti Von Galenovi. To se mu podařilo a jednotky Von Galena byly nuceny se stáhnout. Další rok velel vojákům během bitvy u Seneffe proti Francouzům.
V roce 1675 ho zhoršující se zdraví přimělo vzdát se aktivní vojenské služby a poslední léta strávil ve svém milovaném Kleve, kde v prosinci 1679 zemřel.
Dědictví
Rezidence, kterou postavil v Haagu, se nyní nazývá Mauritshuis a sídlí v ní Královský kabinet obrazů. Nyní je to hlavní muzeum starých nizozemských obrazů. V Národní knihovně v Paříži jsou dva svazky folií obsahující znamenitou sbírku barevných tisků brazilských zvířat a rostlin, které byly provedeny na jeho příkaz a doplněné jeho krátkým výkladem.
Říká se, že měl poměr s Annou Gonsalvesovou Paesovou de Azevedo.
Brazilský autor Paulo Setúbal napsal historický román o Janu Mořicovi a nizozemském osídlení v Brazílii, O Príncipe de Nassau („Nasavský kníže“, přeloženo do nizozemštiny R. Schreuderem a J. Slauerhoffem v roce 1933 jako Johan Maurits van Nassau).
Byly po něm pojmenovány dvě lodě Nizozemského královského námořnictva.
Remove ads
Vývod z předků
| Jan V. Nasavsko-Siegenský | ||||||||||||
| Vilém I. Nasavsko-Dillenburský | ||||||||||||
| Alžběta Hesenská | ||||||||||||
| Jan VI. Nasavsko-Dillenburský | ||||||||||||
| Bodo III. Stolbersko-Wernigerodský | ||||||||||||
| Juliana ze Stolbergu | ||||||||||||
| Anna Eppsteinsko-Königsteinská | ||||||||||||
| Jan VII. Nasavsko-Siegenský | ||||||||||||
| Jan IV. z Leuchtenbergu | ||||||||||||
| Jiří III. z Leuchtenbergu | ||||||||||||
| Margarethe, Gräfin von Schwarzburg-Blankenburg | ||||||||||||
| Alžběta z Leuchtenbergu | ||||||||||||
| Fridrich II. Braniborsko-Ansbašský | ||||||||||||
| Barbora Braniborsko-Ansbašsko-Kulmbašská | ||||||||||||
| Žofie Jagellonská | ||||||||||||
| Jan Mořic Nasavsko-Siegenský | ||||||||||||
| Frederik I. Dánský | ||||||||||||
| Kristián III. Dánský | ||||||||||||
| Anna Braniborská | ||||||||||||
| Jan Šlesvicko-Holštýnsko-Sondenburský | ||||||||||||
| Magnus I. Sasko-Lauenburský | ||||||||||||
| Dorotea Sasko-Lauenburská | ||||||||||||
| Kateřina Brunšvicko-Wolfenbüttelská | ||||||||||||
| Markéta Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderburská | ||||||||||||
| Filip I. Brunšvicko-Grubenhagenský | ||||||||||||
| Arnošt III. Brunšvicko-Grubenhagenský | ||||||||||||
| Kateřina z Mansfeldu | ||||||||||||
| Alžběta Brunšvicko-Grubenhagenská | ||||||||||||
| Jiří I. Pomořanský | ||||||||||||
| Markéta Pomořanská | ||||||||||||
| Amálie Falcká | ||||||||||||
Remove ads
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads