Jerome Bruner

Jérôme Seymour Bruner (1. října 1915 New York – 5. června 2016) byl psycholog s pedagogickými a právnickými zájmy. Významně přispěl ke konstruktivní teorii učení. Byl 28. nejcitovanějším psychologem ve 20. století.^[1]

Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Jerome Bruner
Narození	1. října 1915 New York
Úmrtí	5. června 2016 (ve věku 100 let) Manhattan
Povolání	psycholog, vysokoškolský učitel a pedagog
Alma mater	Univerzita v Cambridgi (do 1947) Dukeova univerzita Harvardova univerzita
Témata	kognitivní psychologie a pedagogická psychologie
Ocenění	Guggenheimovo stipendium (1955) společník Americké akademie umění a věd (1958) Cena Americké psychologické asociace za význačný vědecký přínos psychologii (1962) čestný doktor Svobodné univerzity v Bruselu (1974) čestný doktor Univerzity Paříž V (1974) … více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Po bakaláři na universitě Duke v roce 1937 promoval v roce 1941 na Harvardově univerzitě. Bruner vyučoval budoucí psychology. Byl profesorem na Harvardu (1952–1972), Oxfordu (1972–1980) a na Newyorské univerzitě (od roku 1980).

Svými studiemi vývojové psychologie představuje průkopníka v teorii vývoje myšlení a řeči. Poukázal na význam okolí na učení a zdůraznil ve své teorii slovní zásoby (1983) význam interakce matka-dítě při hře ve fázi, kdy dítě ještě nemluví, pro vývoj logických struktur myšlení jako diferenciaci subjekt-objekt. Tím rozšířil Noam Chomského formulaci vrozeného systému slovní zásoby o rodinnou, systémovou podporu slovní zásoby. Kritici namítají, že existují specifické případy z minulých let, ale jako takové nemohou být zobecněné.

Ve školní praxi je znám jeho návrh, jak zařadit učební látku do formy spirálního kurikula. Ale také reprezentativní způsoby (enaktivní=pantomimicky, ikonicky=názorně, symbolicky=jazykově) ovlivňují vývoj dítěte, vylíčil jako adici. Působivé bylo jeho vystoupení o učení skrz poznání jako cestě k porozumění slova. Je považován za partnera Davida Ausubela, který široce analyzoval instrukce a vysvětlení vývoje učení.

Bibliografie

• The Process of Education, 1960.
• Child's Talk: Learning to use Language, New York: Norton. Deutsch: Wie das Kind sprechen lernt, Bern: Hans Huber, 1987 ISBN 3-456-83891-3.
• Entwurf einer Unterrichtstheorie, München 1974
• Actual Minds, Possible Worlds, Cambridge: Harvard University Press, 1987.
• The Culture of Education, Cambridge: Harvard University Press, 1996.
• Acts of Meaning, Cambridge: Harvard University Press, 1991.
• A Study of Thinking, společně s J. J. Goodnowem a G. A. Austinem, New York: Wiley, 1956.