Jie Ťien-jing

Jie Ťien-jing je čínské jméno, v němž Jie je příjmení.

Jie Ťien-jing (tradiční čínština: 葉劍英; zjednodušená čínština: 叶剑英; pīnyīn: Yè Jiànyīng; 28. dubna 1897 Mej-sien, provincie Kuan-tung – 22. října 1986 Peking) byl čínský komunistický revoluční vůdce a politik, jeden ze zakládajících deseti maršálů Čínské lidové osvobozenecké armády.^[1] Ačkoliv byl v období Kulturní revoluce kritizován, brzy se vrátil do politiky a stal se nástupcem Lin Piaa ve funkci ministra obrany.^[2] Napomohl svrhnutí takzvaného gangu čtyř a následného ukončení Kulturní revoluce.

Jie Ťien-jing
Narození	28. dubna 1897 Ťia-jing
Úmrtí	22. října 1986 (ve věku 89 let) Peking
Alma mater	Vojenská akademie Whampoa Sunjatsenova univerzita pracujících Číny
Povolání	politik a voják
Ocenění	stratég Čínské lidové osvobozenecké armády
Politická strana	Komunistická strana Číny
Choť	Ceng Sien-č' (1927–1937)
Děti	Jie Süan-pching Jie Süan-ning Jie Süan-lien Jie Čchu-mej Ling C'
Příbuzní	Jie Tao-jing (bratr)
Funkce	tajemník kuangtungského provinčního výboru Komunistické strany Číny (1949–1955) starosta Kantonu (1949–1952) člen stálého výboru politbyra ústředního výboru Komunistické strany Číny (1973–1985) předseda stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců (1978–1983) ministr národní obrany Čínské lidové republiky … více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jie Ťien-jing se narodil do bohaté obchodní rodiny v okrese Mej-sien v provincii Kuang-tung. V roce 1919 po absolvování Jü-nanské vojenské akademie vstoupil do Kuomitangu. Stal se instruktorem Vojenské akademie Chuang-pchu a v roce 1927 vstoupil do Komunistické strany. Po neúspěšném povstání v Nan-čchangu (1927) uprchl spolu se dvěma dalšími povstaleckými vůdci, Čou En-lajem a Jie Tchingem do Hongkongu, následně studoval v Moskvě.^[3] Po návratu do Číny v roce 1932 sloužil jako náčelník štábu čtvrté frontové armády Čanga Kuo-tchaa. Během Dlouhého pochodu se střetli se skupinou Maa Ce-tunga, kde Jie Ťien-jing vyjádřil souhlas s Maem ohledně dalšího přesunu Rudé armády. Čang trval na přesunu na jih, což se později ukázalo jako katastrofa. Přežil Dlouhý pochod a stal se ředitelem kanceláří, které se spojily s Kuomintangem po roce 1936, nejprve v Si-anu, následně v Nankingu a nakonec v Čchung-čchingu. V této funkci spolupracoval se Čou En-lajem.^[4]

Po založení Čínské lidové republiky byl Jie pověřen vedením Kuan-tungu. Všiml si, že ekonomické podmínky v provincii byly velmi odlišné od zbytku Číny, rozhodl se chránit rolníky. Jeho politika však odporovala obecným směrnicím pozemkové reformy pověřené stranou, která zdůrazňovala třídní boj, byl proto nahrazen Lin Piaem a jeho politická kariéra skončila, zachoval si ovšem své vojenské pozice, v roce 1955 se stal maršálem. Poté, co byl Lin Piao v roce 1971 svržen, Jieův vliv vzrostl a v roce 1975 byl jmenován ministrem obrany.^[5]

Od roku 1973 byl také místopředsedou Ústředního výboru Komunistické strany Číny. Vedl spiknutí, které svrhlo Gang čtyř. V roce 1977 na Jedenáctém národním kongresu Komunistické strany Číny mu byla potvrzena funkce místopředsedy Strany, ovšem jeho fyzické zdraví už mu nedovolilo funkci plně vykonávat a následně rezignoval. V roce 1978 byl jmenován předsedou stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců a obsadil místo, které nebylo obsazeno od smrti Ču Teho v roce 1976. V roce 1983 z této funkce odešel a v roce 1985 se z politbyra zcela stáhl. O rok později zemřel ve věku 89 let.^[6]