Jimmy Doolittle

James Harold Doolittle (14. prosinec 1896 Alameda, Kalifornie – 27. září 1993 Pebble Beach, Kalifornie) byl americký průkopník letectví. Ustavil řadu leteckých rekordů, soutěžil v leteckých závodech a podílel se na vývoji nových letounů a technologií. Roku 1922 uskutečnil první transkontinentální přelet USA v jediném dni, roku 1932 ustavil světový rychlostní rekord a roku 1942 za druhé světové války se vyznamenal přípravou odvážného náletu na Tokio, kterého se účastnil i jako pilot bombardéru B-25B Mitchell. V průběhu války velel několika leteckým armádám. Jako jediný člověk získal zároveň Medaili cti a Prezidentskou medaili svobody, tedy nejvyšší americké vojenské i civilní vyznamenání.^[1]

Jimmy Doolittle
Doolittle v hodnosti generálporučíka
Narození	14. prosince 1896 Alameda
Úmrtí	27. září 1993 (ve věku 96 let) Pebble Beach
Místo pohřbení	Arlingtonský národní hřbitov
Alma mater	Kalifornská univerzita v Berkeley Los Angeles City College Massachusetts Institute of Technology School of Engineering Air Force Institute of Technology Massachusettský technologický institut Manual Arts High School
Povolání	pilot, důstojník a inženýr
Ocenění	Bendix Trophy (1931) medaile Daniela Guggenheima (1942) Public Welfare Medal (1959) Národní letecká síň slávy (1967) Prezidentská medaile svobody (1989) … více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Raná kariéra

Doolitle v kokpitu letounu Airco D.H.4, se kterým v září 1922 uskutečnil první transkontitentální přelet USA

Doolittle a letoun Curtiss R3C-2 Racer

Doolitle se závodním letounem Granville Gee Bee Model R-1 Super Sportster (registrace NR2100), se kterým roku 1932 dosáhl světového rychlostního rekordu.

Jimmy, jak ho přezdívali, se narodil v Alamedě v Kalifornii 14. prosince 1896. Už během jeho studia na Kalifornské univerzitě v Berkeley, když Spojené státy vstoupily do první světové války, se přihlásil jako kadet letectva v armádním signálním sboru, kam nastoupil v říjnu 1917 a prošel výcvikem na škole vojenského letectva. Dne 12. června 1918 mu Aero Club of America vydal pilotní licenci číslo 1702.^[2] Později sloužil jako instruktor střelby a vedoucí letů. Jeho první povinností byla služba ve 104. letce na letišti Kelly Field v Texasu a později v 90. letce u pohraniční strážní služby v Eagle Pass. Dne 24. prosince 1917 se Doolittle oženil s Josephine E. Danielsovou. Dne 1. července 1920 dostal řádné pověření a byl povýšen do hodnosti nadporučíka. Pak začal studovat na škole letecké mechaniky a také absolvoval několik kurzů leteckého inženýrství.

Během svého života Doolitle uskutečnil mnoho průkopnických letů, které mu získaly řadu významných leteckých ocenění i mezinárodní pověst. Dne 4. září 1922 uskutečnil první transkontinentální přelet Spojených států amerických v jediném dni. Využil přitom jednomotorový dvouplošník Airco D.H.4B-1-S (sériové číslo 22-353). Celkem 3390 km dlouhá trasa vedla z Pablo Beach na Floridě do na letiště Rockwell Field v San Diegu v Kalifornii. Po cestě Doolitle jednou doplnil palivo na letišti Kelly Field v San Antoniu v Texasu. Celková doba letu byla 21 hodin a devatenáct minut. Doolitle byl oceněn Záslužným leteckým křížem.^[1]

V červenci 1923 nastoupil na Massachusettský technologický institut na speciální inženýrské kurzy, přičemž už o dva roky získal titul doktor věd v oboru letectví a stal se vůbec jedním z prvních, který tento titul získali.

V březnu 1924 sloužil na McCook Field při provádění zkoušek zrychlování letadel. V červnu 1925 Doolittle přešel na Námořní leteckou základnu ve Washingtonu, kde vykonával speciální výcvik vysokorychlostních hydroplánů. V oblasti New Yorku byl dobře známý překonáváním leteckých rychlostních rekordů. Vyhrál závod o Schneiderův pohár – světová série závodů hydroplánů, později ještě Mackayův pohár za jeho další výkony.

V září 1928 asistoval při vývoji zařízení pro let v mlze. Pomáhal vyvinout dnes univerzální používané vodorovné a směrové gyroskopy. Dne 24. září 1929 Doolittle uskutečnil historicky první let podle přístrojů. Pilotoval dvoumístný cvičný letoun Consolidated NY-2 Husky (NX7918), přičemž výhled v zadním kokpitu měl zcela zakrytý krytem. V předním kokpitu seděl druhý pilot poručík Benjamin Scovill Kelsey, který by zasáhl v případě problémů. Nakonec to nebylo potřeba a Doolittle zlétl z letiště Mitchel Field, vystoupal, proletěl předem stanovenou trasu dlouhou patnáct mil a přistál na stejném letišti.^[3] Úspěšný let získal širokou pozornost médií a Doolittle za něj získal Harmonovu trofej.

Od ledna 1930 pracoval jako poradce armády při budování letiště Floyda Bennetta v New Yorku. Později pokračoval v aktivní službě testováním letadel. Vyhrál závod o Bendixovu trofej. Dne 3. září 1932 s letadlem Granville Gee Bee Model R-1 Super Sportster (registrace NR2100) uspěl v národním leteckém závodu Cleveland National Air Races v Clevelandu a získal Thompsonovu trofej. Zároveň ustavil nový světový rychlostní rekord FAI, když na tříkilometrové trati dosáhl průměrné rychlosti 473,82 km/h (294,42 ml/h) a nejvyšší rychlosti 497,352 km/h.^[4]

Druhá světová válka

James H. Doolittle jako velitel útočné skupiny drátuje japonskou medaili na 500 librovou pumu během ceremonie na palubě lodi USS Hornet krátce před naložením na jeden z šestnácti B-25B, které letěly na Japonsko. Letadla odlétla 18. dubna 1942

V roce 1940 se stal prezidentem Institutu letecké navigace. V období před 2. světovou válkou se vrátil do aktivní služby v armádě. 2. ledna 1942 byl povýšen do hodnosti podplukovníka a přešel k Velitelství armádních leteckých sil, aby naplánoval první vzdušný nálet na Japonské ostrovy. Přihlásil se jako dobrovolník a získal povolení gen. H. H. Arnolda vést útok 16 bombardérů B-25 Mitchell z letadlové lodi USS Hornet, s cíli v Tokiu, Jokohamě, Jokosuce, Kóbe, Ósace a Nagoji. Odvážná jednosměrná mise se uskutečnila 18. dubna 1942, zpráva o ní obletěla svět a měla pozitivní vliv na morálku celého obyvatelstva. Stejně jako ostatní, kteří se podíleli na misi, byl i Doolittle nucen nouzově přistát. Stalo se tak na rýžovém poli v Čchü-čou v Číně. Mnozí z amerických letců při této misi přišli o život.

Doolittle byl povýšen na brigádního generála a získal i medaili cti, kterou mu v Bílém domě za naplánování a vedení této úspěšné operace udělil prezident Roosevelt. Citace k medaili zněla: „Za význačné vůdcovství nad rámec povinnosti, shrnující osobní odvahu a nebojácnost při extrémním život ohrožujícím nebezpečí. Se zjevnou jistotou být přinucen přistát na nepřátelském území nebo skončit v moři, vedl podplukovník Doolittle osobně letku vojenských bombardérů, obsazených dobrovolnou posádkou, ve vysoce ničivém náletu na japonskou pevninu.“

Ještě během války byl pověřen vedením 12. letecké armády v Severní Africe, později byl dokonce pověřen vedením spojených oddílů strategického letectva USA a Spojeného království v oblasti. Jak se boje ve Středomoří posouvaly na italské území, velel 15. letecké armádě. Od ledna 1944 do září 1945 velel 8. letecké armádě v Anglii, od 13. března 1944 již v hodnosti generálporučíka. Doolittlův vliv na vojenské operace se už brzy projevil. Změnil taktiku nasazení eskortních stíhačů, která původně vyžadovala, aby stíhací ochrana létala neustále v blízkosti bombardérů. S jeho svolením mohly stíhací stroje P-38, P-47 a P-51 při návratu na základnu volně útočit na německé vojenské cíle. Tento krok se ukázal jako správný a během války způsobil nacistickému Německu těžké ztráty.

Poválečná činnost

Doolitle v kokpitu bojového letounu v roce 1982 při setkání účastníků náletu na Japonsko

Kromě nejvýznamnějšího národního vyznamenání, získal Doolittle také dvě významné služební medaile, Stříbrnou hvězdu, tři letecké kříže, bronzovou hvězdu, čtyři letecké medaile, a jiná vyznamenání od Velké Británie, Francie, Belgie, Polska, Číny a Ekvádoru.

V roce 1959 od letectva odešel, ale zůstal v armádě a věnoval se leteckému inženýrství na Massachusettském technologickém institutu, zde i získal doktorský titul. V roce 1988 zemřela jeho manželka Josephine. Oba jeho synové sloužili v americkém letectvu.

Generál Doolittle zemřel v Kalifornii 27. září 1993 ve věku 96 let. Pohřben byl na Arlingtonském národním hřbitově.^[1]