Johann Kempen

Johann svobodný pán Kempen von Fichtenstamm (německy Johann Franz Freiherr Kempen von Fichtenstamm) (26. června 1793 Pardubice – 29. listopadu 1863 Schwarzau) byl rakouský generál. V rakouské armádě sloužil od napoleonských válek, později byl důstojníkem generálního štábu a velitelem různých jednotek v habsburské monarchii. Po potlačení revolučního hnutí v letech 1848–1849 se stal vrchním velitelem c. k. četnictva a policejním prezidentem. V těchto funkcích se stal jedním z hlavních představitelů represívního režimu tzv. Bachova absolutismu a v roce 1854 byl povýšen na barona. Po rakouském fiasku v Itálii a pádu Bachova absolutismu byl v roce 1859 odeslán do penze v hodnosti polního zbrojmistra.

Johann Kempen von Fichtenstamm
Polní podmaršál Johann Franz Kempen, (litografie, 1849)
Vrchní velitel c. k. četnictva
Ve funkci: 1849 – 1859
Předchůdce	nově zřízený úřad
Nástupce	Karl von Steininger
Prezident Nejvyššího policejního úřadu
Ve funkci: 1852 – 1859
Předchůdce	Josef Sedlnický z Choltic
Nástupce	Alexander Hübner
Vojenská služba
Služba	Rakouské císařství Rakouské císařství
Hodnost	polní zbrojmistr (1859), polní podmaršál (1848), generálmajor (1843)
Narození	26. června 1793 Pardubice
Úmrtí	29. listopadu 1863 (ve věku 70 let) Schwarzau am Steinfeld
Titul	svobodný pán (1854)
Profese	důstojník
Ocenění	Řád železné koruny, Leopoldův řád
Commons	Johann Kempen von Fichtenstamm
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Johann Kempen (1851, litografie, Josef Kriehuber)

Pocházel z rodiny německého původu s vojenskou tradicí. Narodil se jako mladší syn c. k. majora Heinricha Kempena (1748–1827). Studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě (1803–1809) a v roce 1809 vstoupil do armády jako praporčík u 44. pěšího pluku. Ve válce roku 1809 byl povýšen na poručíka, později se zúčastnil závěrečných operací napoleonských válek ve Francii a Itálii a v roce 1813 byl povýšen na nadporučíka.^[1] V roce 1815 byl zařazen do sboru důstojníků generálního štábu a v hodnosti rytmistra sloužil od roku 1818 u 13. pěšího pluku.^[2] V letech 1824–1830 byl pobočníkem náčelníka generálního štábu generála Wimpffena a v roce 1830 krátce sloužil u 9. hraničářského pluku v Petrovaradíně.

Hrobka Johanna Kempena ve Vídeňském Novém Městě

V roce 1830 byl přeložen do Jihlavy a do Znojma, kde pak strávil celkem třináct let. Jako major se stal velitelem znojemského 2. praporu 8. pěšího pluku^[3] a v roce 1834 byl povýšen na podplukovníka s dočasným přidělením k zemskému velitelství pro rakouské země se sídlem ve Vídni.^[4] V roce 1836 dosáhl hodnosti plukovníka a v letech 1836–1843 byl velitelem jihlavského 8. pěšího pluku.^[5][6] V Jihlavě se zasloužil o parkovou úpravu městské střelnice, v roce 1838 založil dětskou opatrovnu a jako propagátor nových forem vojenského výcviku zřídil plovárnu, která později přešla do správy města. Ve Znojmě inicioval rovněž zřízení vojenské plovárny na řece Dyji a také obnovu vojenského hřbitova na Horním předměstí (1831/1832).^[7] K datu 27. listopadu 1843 získal hodnost generálmajora a stal se velitelem brigády v Itálii,^[8] poté v Petrinji, kde strávil pět let.^[9] Po vypuknutí revoluce v roce 1848 se s chorvatským bánem Jelačićem zúčastnil tažení na Vídeň a ke dni 5. listopadu 1848 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála. Poté se stal velitelem v Prešpurku a zúčastnil se bojů proti maďarským povstalcům, krátce byl také velitelem v Budíně.

Obrat v jeho kariéře nastal 17. září 1849, kdy byl jmenován generálním inspektorem nově založeného c. k. četnictva.^[10] Z výhradně vojenského velitele se tak stal vlivný politik řídící i aparát tajné policie. V letech 1851–1855 zastával souběžně funkci vojenského guvernéra Vídně^[11] a v roce 1852 byl jako prezident povolán do čela obnoveného Nejvyššího policejního úřadu (Obersten Polizeibehörde).^[12] Mohl tak silně ovlivňovat politické dění v 50. letech, stal se spolu s ministrem vnitra Alexandrem Bachem hlavním strůjcem neoabsolutismu. Četnictvo mělo v té době 5000 mužů a výrazně přispělo ke snížení kriminality na venkově, především se ale stalo nástrojem pronásledování politických odpůrců. Kempen měl mimo jiné hlavní podíl na internaci K. H. Borovského v Brixenu a na získání Karla Sabiny pro tajnou policii. Jako policejní prezident zasedal Kempen v letech 1857–1859 i ve vládě.^[13] Po rakouské porážce ve válce se Sardinií došlo v roce 1859 k pádu Bachova absolutismu, Kempen byl v srpnu 1859 odvolán z funkcí a odeslán do penze.^[14] Mimo aktivní službu byl k datu 4. září 1859 povýšen do hodnosti titulárního polního zbrojmistra.^[15]

Zemřel ve věku sedmdesáti let 29. listopadu 1863 ve Schwarzau v Dolním Rakousku a byl pohřben na hřbitově Tereziánské vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě.^[16]

Tituly a ocenění

Po nobilitaci svého otce v roce 1815 užíval prostý šlechtický titul s predikátem Edler von Fichtenstamm. V roce 1854 byl povýšen do stavu svobodných pánů a téhož roku obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[17] Během služby v armádě se stal nositelem několika vyznamenání v Rakousku i v zahraničí. Získal také čestné občanství v několika městech (Vídeň, Jihlava, Znojmo, Prešpurk, Eger, Debrecín).^[18][19] V letech 1859–1881 po něm bylo pojmenováno Kempenovo náměstí (dnešní náměstí Svobody) v Jihlavě.

Rakousko

• velkokříž Leopoldova řádu (1859)
• Řád železné koruny I. třídy (1852)
• Vojenský záslužný kříž (1850)

Zahraničí

• rytíř Řádu bílé orlice (Rusko)
• Řád sv. Anny II. třídy (Rusko)
• Řád sv. Vladimíra IV. třídy (Rusko)
• Řád červené orlice I. třídy (Prusko)

Rodina

Byl dvakrát ženatý. Poprvé se oženil v roce 1818 s Klarisou Schwabovou (1790–1832), dcerou podnikatele a továrníka Ignaze Schwaba. Po ovdovění se jeho druhou manželkou v roce 1836 stala Sofie Friderika Pacherová von Theinburg (1814–1905), dcera textilního průmyslníka Johanna Martina Pachera.^[20] Z obou manželství se narodily celkem čtyři dcery.^[21]

Johannův starší bratr Josef Kempen (1784–1850) sloužil také v armádě a jako velitel dělostřelectva v Itálii dosáhl v roce 1848 hodnosti generálmajora.